Černé brýle (2022)

Argentova nejlepší éra byla od 70. let až do 90. let, proto mi to nesedlo. Kdyby Argento tento film natočil někdy v 80. letech, tak by se mi to líbilo. Jeho filmy měli takovou tajemnou nepředvídatelnou atmosféru, kterou mají prostě jenom ty starší thrillery a detektivky. Film byl někdy celkem napínavý a dokázala to i překvapit. Abych to shrnul. Nelíbilo se mi to z důvodu, že kdyby to natočil někdy dříve, tak bych dal tak 3 hvězdy, ale do dnešní doby mi to zkrátka nesedne, taky hlavní postavě jsem nefandil, přišla mi otravná. Taky zde bylo zbytečně moc krve. No nevím, těžký 3,9/10.

Ten Argento má stejně nejraději sebe. Natočit oslavu stylu, který sám vymyslel a zdokonalil dokáže snad jen on. Černé brýle mají hodně z jeho nejslavnějších filmů - včetně skvělé hudby, hry se zvuky, nahotu, gore i chybějící motivy vrahů. Příběh hodně kulhá a je nutné ho brát s rezervou a škoda poslední dvacetiminutovky, která je vlažnější, ale jinak moc fajn žánrovka.

Musí být giallo hloupé? Jestliže ano, jsouČerné brýlerozhodně giallo.
Scénář postrádá smysl a schystává divákovi věci, které - v souladu s titulem - raději nevidět. Excesy typu 'souboj slepé prostitutky a malého Číňana v rákosí s vodními hady (kteří se nemohou rozhodnout, jestli jsou spíše jedovatí či škrtiči)' lze vysvětlit ocelovými žánrovými pravidly. Vedou ale i k úvahám, jestli žánrová pravidla nevyrostla z prosté idiosynkracie jednoho, dvou pošetilých 'důležitých' autorů.
Na druhou stranu je ta pitomost docela dobře natočená. Argento nastoluje výjevem zatmění hned na začátku působivou atmosféru.Černé brýlenabízejí i několik triků, které ve dřívější tvorbě nebyly. Sociální rozměr je sice roubovaný trochu neobratně, nicméně je přítomen. Atmosféru mocně podporuje absurdně přepálený soundtrack Arnauda Rebotiniho v duchu 'jak by měl znít dark synthový giallo soundtrack v jednadvacátém století', když si od hudebníků jako Perturbator, Dynatron nebo Carpenter Brut bere zpět, co oni sami naloupili ve starších giallo soundtracích. 
A dojde i na skákavé cecky a další nahotu. Byť pohled na vybotoxovanou, vysilikonovanou Ileniu Pastorelli vzbuzuje otázku, jestli Argentovi kromě úsudku neslábne i zrak.

První film Daria Argenta po 10 letech... a pravdou je, že ho mohl vynechat. Netrpělivě jsem na něj čekal, viděl jsem už pár záběrů a vypadal dobře, a doufal jsem v silný comeback slavného režiséra, který vytvořil standardy gialla a přinesl nám tolik skvělých filmů v 70. a 80. letech, a dokonce i některé v 90. letech. Tentokrát nám Argento přináší thriller o sériových vrazích (který by mohl být giallo, ale bohužel se zdá, že se odchýlil od svého mistrovského stylu) se zápletkou, která sice nabízela něco dobrého... ale ve zpracování selhávala. Nezatracuji ho, protože je koukatelný, ale myslím, že by se dal v mnoha ohledech výrazně vylepšit. Jaká škoda.

Džalo, žjova. Skoro. Extravagantní barvičkování, spousta krve a křiku, kozy, synťáky. Jen je toho všeho žalostně málo a když chybí výrazná stylizace, těžko se schová enormně dementní, líný a těžce nepravděpodobný horor (imbecilitě vévodí scéna, kdy se hlavní hrdinka pokouší ukrýt policí hledaného chlapce U NĚJ DOMA). Jedna hvězda za nadějný úvod, druhá za rajcovní Pastorelli.