Když skončilo dětství (1974)

Snímek Když skončilo dětství ukazuje hlavního hrdinu na prahu dospívánív prostředí pionýrského tábora. Zobrazuje období léta, kdy vám dívka, kterou znáte roky, najednou přijde úplně jiná a vy se do ní „na první pohled“ zamilujete.

V jednom komentáři jsem s nadsázkou četl, že každý „správný“ ruský film musí mít svého velikána. A tady je to Michaijl Jurjevič Lermontov. Právě jeho hru Maškaráda děti na táboře nacvičují. Přijde mi to velmi symbolické. Hře o lásce a žárlivosti ještě nedokáží plně porozumnět, přesto se oběma těmito emocemi musí právě v této době učit.

Místo mimo tento svět - Arkádie, kde vegetace pomalu pohlcuje mírně omšelé budovy starého šlechtického sídla. Okno otevřené do zahrady, kde vítr ohýbá větve stromů a hladí trávu. Louka na kopci nad zákrutem řeky, odkud je pohled do širého kraje. Kraj lesa nad nímž se vznáší papírový drak. A slunce a voda. Kolonie už ne dětí, tak seriózních a romanticky založených, že vypadají jak z jiného světa. A čas, kterého zde v tom takřka nekonečném létě vypadá být nekonečné množství. Rozhodně je ho více než dost na první zamilováváni a na první zklamávání. No, kdo by se nezakoukal do děvčete s květy ve vlasech, které si čte Lettres d’Amour. Rozhodně žádná realita, ale poetický sen. Provinilé potěšení.

Jeden z nejlepsich sovetskych a ruskych filmu vsech dob. Vzdy me na nem znovu prekvapi, jak prirozene je napsany, zahrany a kolik temat jeho autori na tak malem prostoru otevrou a to jim jeste precizne funguje cely popsany mikrosvet pionyrskeho tabora (a politicke je to asi stokrat min nez Starci na chmelu, to jen tak mimochodem). Snoubi se tu vtip, presny popis, hledani neceho vetsiho s nekonecnym smutkem a ztratou iluzi.

(SSSR)Nemůžu souhlasit s převládajícím názorem, že by poetický film Sergeje Solovjova KDYŽ SKONČILO DĚTSTVÍ byl nějak podřízen stranické ideologii, protože i přes umístění děje do pionýrského tábora a dobově příznačné propriety jde o dílo svým tématem jednak nadčasové (první lásky, dospívání, uvědomění si místa ve světě, naučení určitých hodnot, porozumění umění), jednak omezením vyprávění a uzpůsobením stylových prostředků náladám zprvu mizantropického Míťy je pohled vůči režimu značně kritický. Potenciální výtky vůči tomu, že začlenění Maškarády od Lermontova je příliš chtěné a působí křečovitě, by se daly smést s tím, že panoval požadavek, aby tituly pro děti oslovovaly i dospělé. Vzhledem k dvojímu kódování se tak nabízí i dvojí čtení, kdy naivní - dětský - divák bude vnímat a prožívat příběh o dospívání v aranžmá, které je mu známé, zatímco ten poučený - dospělý - najde řadu paralel mezi hlavní dějovou linií a nacvičováním divadelní hry, což obohatí jeho zážitek. Nemístné mi taky přijde vytýkat počinu, jenž neodmyslitelně spadá do poetického-lyrického proudu v sovětské kinematografii (charakterizovaného estetizací a příklonem k hodnotám minulosti - zde klasické umění v podobě malířství a romantické literatury), že je příliš krásný. Chápu ale, že očistný déšť, kontakt postav s přírodou, záběry na ve větru se chvějící koruny stromů a slunce prosvítající za mráčky může působit jako estétství, zvlášť když kameraman Kalašnikov pouze asistoval (a nebyl ani v titulcích uveden) na Tarkovského adaptaci novely bratrů Strugackých a jinak má na svém kontě v nejlepším slova smyslu nehezky vyhlížející Klimova či Gubenkova díla.

Jakkoliv by tomu zasazení děje do prostředí pionýrského tábora svádělo, film je prakticky prázdný ideologie a hlavní pozornost směřuje na dospívající mladé hrdiny. Ti vnímavější z nich, i díky nacvičování Maškarády, objeví nové obzory, poprvé se zamilují a uvědomí si názvem filmu avizovaný přechod mezi dětstvím a dospělostí. Tyto momenty jsou divákovi podány bez zbytečného patosu – mluví hlavně Lermontovy verše a hudbou i vnitřními monology docílená subjektivizace s hlavním hrdinou. U tohoto bych dospívala mnohem raději než u Prciček. (Seminář ruského filmu Veselí nad moravou 2010)