Strach jíst duše (1974)

Srdceryvný příběh marockého emigranta a postarší Němky, který je mi nesmírně blízký a osobní z toho důvodu, že sám mám vztah s o 13 let starší ženou a byť náš věkový rozdíl není tak razantní a doba a lidi, díky bohu, tak úzkoprsí, pořád jsem se mohl v nějakých situacích najít. Zároveň mě byl film doporučen kamarády gayi, co podporují kdejaké menšiny - a já jsem v tomhle s nimi. Člověk je svobodný, jeho volby jsou jen jeho, měl by je dělat na základě svého uvážení a lidi kolem by neměli mít právo rozhodovat a definovat cizí štěstí. To bezpráví v půlce filmu, kdy filmem prostupoval čistý rasismus, diskriminace, zášť a nepřejícnost bylo na hranici vztahů Hitlera a židů. Jinak je ten film art, protagonisté mají dobré srdce a reprezentanti Němců, co jsou v amoku schopni rozkopat televizi by se našli i u nás ve vztahu třeba k Ukrajincům. Prostě jsou blbci, ale většinová společnost, co si občas zajede aspoň do toho Brna už má jakékoliv stereotypy zbořeny a ví, že černoši se koupou, pracují, učí cizí řeč, že možná jsme to občas i my, kdo by měl vyjít ze své ulity.

Netušila som, čo mi tento divný názov filmu prinesie, o to viac som bola milo prekvapená. 60 ročná Nemka a 40 ročný Maročan. Nezvyčajná dvojica, ktorá vyvolávala vo svojom okolí nevôľu. Dvaja osamelí ľudia, ktorí túžili po troche pozornosti a láske. Vysoko aktuálny film tak pred 50-timi rokmi, ako aj dnes. Keby som takú dvojicu nemala v susedstve, veľmi by som tomu filmu neverila. A opäť musím konštatovať, že mi nemecké filmy svojim nepatetickým spracovaním vyhovujú.

Rainer Werner Fassbinder rozdistribuoval myšlienku nedokonalej ilúzie do súčasného filmu. Dáva výzvy nádeji a ukazuje, aká je vo svetle falošná a nedokonalá. Má starý človek právo na mladú lásku? Môže byť optimisticky naivný? Romantický? Čo na veci mení, ak je to príbeh dvoch obyčajných ľudí z odlišných kultúr s vekovým rozdielom? Spomenul som si na esteticky a psychologicky náročný film U zlatej rukavičky od Fatiha Akina a nekonštatujem nič nové - Fassbinder za svoj krátky život dal ozaj silnú injekciu do filmovej reči pre tých, ktorí podstúpia riziko a rozhodnú sa ukazovať nepeknosť skutočných vecí, kde nerozhodujú sympatie a divák neočakáva rozuzlenie. Iba čaká, že či sa režisér bude rozhodovať medzi zlým a ešte horším scenárom reality, alebo nechá diváka v konštantnom pocite dezilúzie. Povojnové Nemecko je dokonalým ihriskom tejto myšlienky. Veď napokon, už navždy to bude povojnové, silne stigmatizované Nemecko.

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. DramaStrach jíst dušemě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdyjinakost(zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád./ Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn.// A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-)[85%]

Tohle je strašně zvláštní film. A má interpretace je asi dost svérázná, ale když už jsem to tak pochopil, tak to tak taky budu brát. Za mě tu pro Fassbindera byl příběh a téma rasismu tím, co ho zajímalo úplně nejmíň a Strach jíst duše je hlavně chytrá polo-parodie jednostranného/černobílého smýšlení o světě, státech a lidech. Samotný příběh je totiž postavený na extrémně černobílých postavách, které jsou buď strašně hodné a tolerantní, nebo ti největší rasisté na světě. Neexistuje tu nikdo mezi a všichni jsou jen jednoduše načrtnuté figurky nosící jeden charakter, ale tak extrémně, že na tom časem začne něco smrdět. Takhle smýšlející postavy prostě nemají žádnou životnost, působí dost uměle a nedá se jim cokoli věřit. Je to jednoduché, až to bolí, ale zároveň se celou dobu zdá, že za tím je schovaný důmyslný druhý plán a ten se taky potvrdí zhruba po hodině filmu, kdy se všichni začnou zničehonic chovat naprosto jinak, vztah ke vztahu "polské Němky" Emmi a Araba Aliho najednou všichni bez problémů tolerují a Emmi s Alim začnou ukazovat i své stinné stránky. Často bez jakékoli pořádné motivace, prostě se to stane a když už tu něco jako motivace je, je to tak prostinké, jako všechny předešlé události. Tkví v tom ale pointa mojí interpretace, jelikož tady se teprve ukáže, že ne každý je takový, jak se zdá a není zde postavy, u které by se po tomhle obratu nedalo říct "ano, ale...". Není to ani o tom, že si k doposud záporně podané postavě vybuduje sympatie nebo že by se z ní rázem stala kladná, ale hlavně o tom, že se nikdo nedá soudit podle jednoho názoru. Ten film proti černobílému pojetí postav bojuje tak vychcaným způsobem, že mě to fascinovalo i mátlo zároveň. Samozřejmě je možné, že jsem úplně mimo a vidím v tom něco, co v tom není, ale stalo se, vidím to tam. A jsem rád, že to tam vidím, protože brát to čistě podle toho jednoduchého příběhu, hodnocení bych dal výrazně nižší. O rasismu to samozřejmě taky je, ale ten druhý plán v tom je převažující a geniálně vystavěný a spolu s ním to mezi řádky rozebírá i německou společnost, následky nacismu, i pohled světa na Německou mentalitu... Jen se to hůř sleduje, resp. hůř se tam vnímají veškeré prvky, atmosféru to má podmanivou. A popravdě i ta scéna v nemocnici mi přišla krapet navíc, asi jen aby ten jednoduchý příběh měl něco jako výraznější konec. 4*