Assa (1987)

Assa je monumentálna postmoderná snímka. Solovjov využíva symboly, pomocou ktorých sa snaží zachytiť osemdesiatkový chaos vznikajúci pri pokuse vyrovnať sa s minulosťou (cársky režim, Gagarin), prítomnosťou (železná opona, náušnica) a aj budúcnosťou (punk a jeho čoraz širšia poslucháčska základňa). Prostredníctvom stretu osudov mladého punkového speváka, neľútostného gangstra a jeho atraktívnej lolitky vystrieda Assa nielen niekoľko filmových žánrov (od historickej drámy cez horkú komédiu až po noir), ale aj štýlov, a to naprieč dejinami kinematografie: v kine na plátne veselo poskakuje Chaplin naEasy Street, poznámky "pod čiarou" evokujú Godarda, scény z cárskeho paláca zase KubrickovhoBarry Lyndonaa Banananove sny sú peknou ukážkou experimentálneho kina. Sergej Bugajev je tak trošku sovietska verzia Carax-Lavantovho Alexa. Jeho punková kapela bola navyše príjemne almodóvarovská (aj keď Almodóvar bol vo svojom ranom punkovom období ešte o čosi oprsklejší, stačí sa pozrieť doPatty Diphusy). Finále je veľmi silné, v postave Aliky sa zračí nielen strach z náhleho nástupu dospelosti, ale aj strach z budúcnosti, ktorý však nepociťuje len ona.

Podobně jako garmon***** mě velmi brzy zaujal vytříbený postmoderní přístup, především k ději. Jako by na to měl Solovjej patent. Ale zase, na druhé straně, film neztratil onu pověstnou ruskou románovou přehlednost. Označil bych jej "film soudobý", podobně jako se označuje soudobá hudba.  A podobně: nechci do něj ani nijak zasahovat, vždyť se odehrává mimo mě: nijak mě nezasahuje, a ani já do něj nechci šťourat. Postmoderní díla usilující o objektivitu se tříští do množství subjektivit, která už nejsou schopna ji  reprodukovat. Postmoderní dílo je libé v tom, že vás nikdo nemůže rušit jeho převypravováním.

Na film jsem se díval jen kvůli tomu, že v něm hraje Coj. První polovinu filmu jsem ho marně hledal všude možně v pozadí, a potom jsem na něj už úplně zapomněl, protože mě film tolik chytil, hlavně v druhé polovině. Na film z SSSR je toto velice nápaditý snímek se spoustou zajímavých sekvencí, jako třeba Banananovy sny. Jsem neskutečně apatický člověk, ale z toho jak nakonec skončil bylo smutně i mně. Hned to ale napravil Viktor Coj se svým závěrečným koncertem. Tak jsem se ho přeci jen dočkal!

V době Gorbačovovy přestavby kultovní film, který předznamenal naprostou otevřenost, s níž bylo možné se vyjadřovat k čemukoliv bez jakýchkoliv cenzurních zásahů. Naděje na změny byly veliké, ovšem následné rozčarování po pár letech také. Ruská společnost se od té doby sice diametrálně proměnila, konzumní život se zcela vyrovnal se západními standardy, ale podsvětí, které za Brežněvovy éry vzkvétalo a často v provázanosti s policejními složkami, jak naznačuje i tento snímek, se dokázalo bez potíží přizpůsobit i novým poměrům. Film je na svou dobu hodně novátorský a nic neztratil ze své působivosti ani dnes.

Chápem, že film mal apelovať na zmenu nielen spoločenských ale i iných pomerov vo vtedajšej krajine "obmedzených možností" a kvitujem režisérovu odvahu, no mne prišlo takéto prevedenie strašne nudné a fádne. Divné a nezaujímavé postavy, ktoré si ma ničím nezískali, a kostrbato vystavaný a strašne uťahaný príbeh. Na rozdiel od nepriameho pokračovania - Ihla, ma neoslovila ani hudba.