Poslední tango v Paříži (1972)

Ve své době možná odvážný snímek, v současnosti synonymum nekompromisního moderního hororu, jehož hrůza nepochází z nadpřirozena či lidského zla, nýbrž ze zrcadla skutečnosti, kdy si protagonisté bez rozmyslu pořizují velké pařížské apartmány, aniž by se strachovaly o nezaplacení hypotéky. I přes řadu prvků, jichž si běžně cením, nemohu Ultimo tango a Parigi řádně ocenit, jelikož pravé dění se pro mě objeví až v posledních minutách a to pouze střídavě. Předchozí anonymní elaboraci zneklidňujícího pařížského románku mohu protěžovat pro pár povrchních věcí - třeba scénku s květinami, ideu snoubencova filmu (jehož krátká verze by se možná ukázala být zajímavější než toto "doposud nejodvážnější a nejucelenějšíBertoluccihodílo, mladistvé a zároveň vyspělé, překvapivé vnitřní zralostí a formální vytříbeností," jak se zde nešikovně snaží přesvědčit obsah filmu), sociální svědectví v podobě rasismu rodinné příslušnice či některé inspirativní sexuální hrátky a scény, které určitě vyzkoušíme. Mimo dostupné ceny ubytování je snímek děsivý především nečitelným vztahem mezi incelnímBrandem, který zde podstupuje přerod z hezounka v mafiána, a milostně nerozhodnouSchneider, kterou Marlonova postava psychicky, ale i fyzicky zneužívá. K odvážnosti snímku chybí, že v kontrastu herečky, z níž vidíme první poslední, není odhaleno zcela nic z Branda (jako chápu, že mu před kamerou nefungoval, taky to není porno [snad], aby musel, ale jestliže nás alespoňThe Knight of the Seven Kingdomsněco naučil, tak že i falické protézy existují, jakkoliv bych zrovna v tomto případě rád věřil v opak).K celistvosti chybí, že první necelé dvě hodiny vlastně celistvé nejsou. Z dnešního pohledu působí hlavní ženská postava jako naivní hlupačka a hlavní mužský postava jako arogantní úchylák - nápadně mi připomíná jednoho našeho vyučujícího, z nějž i přes slizkost srovnatelnou zde s Brandem některé studentky též řádně slintaj - což běžně nesoudím, ale v tomto případně (konkrétně v obou dvou) se pasuji do role moralistní policie. Oproti uhrančivým - a mnohem inspirativnějším -The Dreamersči frivolnímuIo ballo da sola, z nějž čiší čistá a bohémská láska k životu mnohem více než z tohoto patriarchálního manifestu, tengo (tento) klasický Bertulocciho film jednoduše zklamal, nezaujal, znechutil a nechal mě zamyslet se nad hodnotami. Mnou jindy oceňovaná vícejazyčnost snímku mi v tomto pendlování mezi Brandonovou angličtinou a francouzštinou ostatních více připomínalaAlmodóvarovoLa voz humana, které je v angličtině jen proto, žeTilda Swintonumí hrát v tomto jazyce, jakkoliv na pozadí je všude slyšet kastilština.

Aj Bertolucci aj Brando sa k Marii Schneider chovali počas celého natáčania ako k hovnu, prostitútke a svojmu majetku. Nulová profesionalita, nulová úcta. Je mi úplne jedno o čom film je. Pokiaľ na placi nepanujú rešpekt a hranice, je výsledný produkt odpadom. Dvaja psychopati sa vyšantili na nič netušiacom dievčati v jej prvej roli v živote. Herec nemá byť nikdy obeťou role ale jej pánom.

Nepotřebuje znát její jméno, nechce říct ani to své. Budou se scházet v jednom opuštěném zatuchlém pařížském bytě ve čtvrtém patře a vše ostatní pustí z hlavy. Dvacetiletá Pařížanka z dobré rodiny a zkrachovalý starší Američan. On je cynik a sobec, ona se do bytu opakovaně vrací, i když mezi nimi dochází ke stále divočejšímu a násilnějšímu sexu. Přitom ona má snoubence a on právě tragicky přišel o ženu. Společně rozehrají psychodrama pro tělo i duši, s tou Brandovou si další legenda Bernardo Bertolucci solidně pohrál a vysál z ní veškerou živočišnost, na kterou však počátek 70. let nebyl připravený. Zatímco režisér terorizuje Branda, ten se něčeho podobného dopouští prostřednictvím nekonvenčního milostného vztahu na Marii Schneider. A co na to divák? Ten hltá improvizátorské umění a magnetické charisma právě Marlona Branda, který zosobňoval revoltu, svými rolemi žil, s postavami splynul. Jednou dokázal být zdrženlivý či něžný, jindy neurvalý až vzteklý. Bertolucci tlačí lidskou přirozenost i citovou otupělost, kameraman Vittorio Storaro dokazuje svou jedinečnost a kdovíkdo si léčí nejedno trauma.

[4] Tak toto mě těžce minulo. Čekal jsem kontroverzní, příjemně erotickou romanťárnu v hlavním městě Lásky. Dostal jsem nudnou oplzlou chcíplotinu v bytě, který mohl být klíďo u nás na dědině. Což o to Marlon hraje oplzlýho uchyláka věrohodně a je opravdu odpudivej. Překvapilo mě, že umí kváknout francouzsky. Takže zasloužená nominace na Oskárka, ale bohužel je to jediné, co si budu pamatovat z tohoto filmu. Vlastně ještě slavnou scénu s máslem, ale to už je doopravdy vše.20%

Obľúbený filmBrada Pitta,Luca GuadagninučiJuraja Loja. Nehorázna autorská odvážnosť v témach (psycho)sexuality, ktorá bola v mainstreamovom kine možná snáď len v sedemdesiatkach (Caligula,Turks Fruit). Do toho fantastická kamera umelca Storara, ktorá sníma Paríž melancholicky, ponuro a nezabudnuteľne. Kontroverzná antiromantika, ktorá by bola dnes (nie pre nahotu) ešte kontroverznejšia ako v čase uvedenia, idúca na dreň nezdravého D/S vzťahu, živočíšneho, eskalujúceho rozklad dvoch stratených duší, čo mi občas pripomenulo o dekádu mladší Newyorský popAdriana Lyna,9 a pol týždňa. Poburujúce, dekadentné, nihilistické.