Kdo hledá zlaté dno (1974)

"Dneska už peníze pro ty mladý nic neznamenaj!"Hodinár Hrušínský sa navráti z vojny do civilu a ambiciózna kadernícka frajerka Giergielová (v prekliato krátkej bielej minisukni) aj jej rodičia Řehák a Holišová (skvele napísané a zahrané dialógy pri večernom sledovaní televízie) od neho očakávajú, že sa zaradí do fungujúceho reálne socialistického systému a po boku ostatných zeleninárov, mäsiarov a taxikárov nebude okrádať rodinu. Jemu sa ale nepoctivé živobytie bridí, má vyššie ideály než plnú peňaženku a po zhliadnutí inšpiratívnej televíznej reportáže vyrazí na stavbu, kde po nafasovaní gumákov, prešiváku, fleku v unimobunkovej ubytovni a tatrovky vyrazí budovať veľké vodné dielo."Buďto prach nebo marast."Režisérova povinná normojazda alias kompromisná priepustka k ďalšej filmovej práci vôbec nie je taká zlá, ako by sa mohlo zdať. Je tu síce obvyklé dobové rozdelenie na špekulantov a poctivcov v montérkach, niektorí nepoctivci sú dokonca potrestaní, pracanti morálne víťaziaci a uspokojivý kus poctivej roboty za sebou vidiaci, ale zároveň v tom menení sveta silnými strojmi a kolektívnom chlapskom humore cítiť trochu Menzlovho a Svěrákovho pohľadu a humoru. Dobrá kamera, dobrá hudba, dobrý príbeh, dobrí herci (okrem spomínaných určite Pántik, Husák, Myslíková), takže bez problémov udeľujem štyri lyžice kameňa z bezmotorovej nórskej mašiny Brøyt."Člověče, po takový vojně nemůžeš bejt unavenej! Jednou poplach, jednou rejži!"

Je to v podstatě takovej dějově nezajímavej film, ve kterém můžeme spatřit jasný podpis a podobu hlavní postavy přímo s Menzelem. Takže naivní, zasněně poetický příběh s nerozhodným hrdinou, kterému nevadí nechat si na hlavě dříví štípat a jehož protesty či vzdor vyznívají spíš směšně a na prázdno. Hrušínský se svým projevem, ve kterém nepoznáte, zda si objednává pivo, nebo se ohrazuje proti křivdě skvěle doplňuje podobně introvertní děj. Ve filmu můžeme najít i nedostatečné prvky komedie, lehce potvrzující, že se na něm i tak trošku podílel Svěrák. Je sice pravda, že poselství, která nám film chce předat se dají stále aplikovat i na dnešní dobu a že v něm není nic ideologického – tedy až na to, že poctivá a tvrdá práce se vyplatí víc, než krásná holka, která o vás opravdu stojí! A rozhodně se vyplatí víc, než být zelinářem s cinknutou váhou a luxusním zahraničním autem, který vám nakonec tu holku přebere, ale v tomhle případě se není čemu divit, když vás práce mezi "tvrdejma" chlapama baví víc, než ona.

Úlitba jednoho z našich nejlepších režisérů komunistickému normalizačnímu procesu, aby mohl   zpracovat jiné vynikající filmy podle románů páně Hrabala nebo scénářů Smoljaka - Svěráka. To vše mělo následovat a zapsat se do Zlatého fondu české kinematografie. Příběh ze stavby je naprosto banální, bližší rozpracování motivů pracovníků, kteří se ocitli na montáži, jak se tenkrát říkalo, chybí. Sukovitá postava zemitého Slováka Polievky je právě tak normalizačně uvědomělá, aby soudruhy z Barrandova včetně ředitel Purše, vedoucího kultury ÚV KSČ Müllera a ředitele FSB Fábery, uspokojila a mohli přimhouřit očička ve ztučnělých tvářích.

Jeden z príkladov, že aj v dobe komunistického temna sa dali vytvoriť veci, kde sa stále nevelebila iba "strana a vláda" - nedokázal to však každý. Stranícka skupina je tu spomenutá iba v jedinej vete. Pozerateľným spôsobom sú tu zobrazené osobné a pracovné vzťahy bežných ľudí, s ktorými sa iste môžu stotožniť ľudia aj dnes. Július Pántik tu zanechal naozaj veľmi dobrý dojem.Počas nakrúcania sa naozaj muselo veľmi improvizovať, lebo nákladiak hlavného hrdinu (Jan Hrušinský) sa zobrazuje aj v záberoch, kde nemá čo robiť.

Druhé shlédnutí, zhodnocení a recenzi tohoto filmu jsem si "nedělil" právě dnes u příležitosti jeho letošních 50. "narozenin". Jak začít? Menzelova filmografie se dá prakticky rozdělit na dvě přibližně stejně velké části: filmy skvělé a filmy "divné". Je jasné, kam zařadit tento. Dílko, na němž se nezvykle podíleli hned 4 scénáristé, osciluje mezi hned několika žánry: milostným příběhem, psychologicko-společensko-kritickým dramatem z (tehdejší) současnosti, docela velkorysým dokumentem o stavbě přehrady, normalizačně-budovatelským filmem, náborovou agitkou a reklamou na náklaďáky, bagry a rypadla. Za zmínku stojí role Pántika (v době mezi svým tajemníkem ze Studu a samotným "Klémou" ve Vítězném lidu) a Liškutína, zkarikovaná postava Husáka (to ještě Menzel netušil, že o rok později se u nás politik se stejným příjmením stane prezidentem), hudba A.Michajlova a fakt, že tehdy "cenzurou" prošel např. záběr na plakát s J.Suchým nebo to, že šéf šoférů nejprve pochválí norské rypadlo, pak český náklaďák a pak teprve sovětský buldozer. Objektivně za **, ale za to, že se film odehrává v mém rodném okrese a náklaďáky tam mají tehdejší espézetky s TR, jednu přidávám. Dramaturg Toman byl jistě spokojený, ale že tento film Němci nominovali za Zlatého medvěda, moc nechápu. Leda by to bylo ocenění za předchozí filmy a režiséra jako takového.