Postřižiny (1980)

V úvodu poněkud zarazí až zvrácené cachtání se v čerstvé zabíjačkové krvi a vnitřnostech. Dále se pak dočkáme víceméně jen všudypřítomného lačnění po prostopášné Vašáryové, prakticky jediné ženě v celém filmu. A do toho vše prostupuje bůhvíproč neuvěřitelně otravně hulákající Hanzlík. A jak film ujetě začal, tak i končí – tentokrát veřejným výpraskem těhotné manželky se zvednutou sukní za to, že si ostříhala vlasy, před zraky dvaceti dychtivých mužů„Cítím vůni domácích jaternic. … Co je nebezpečné, to je to pravé.“

S překvapením jsem zjistil, že jsem tento film kdysi hodnotil skromnými 3 hvězdami. Ale bylo to dávno a byl jsem přísný. Dnes, i vzhledem ke kvalitě soudobých děl, musím chtě nechtě trochu překalibrovat stupnici. A protože je to veskrze příjemná podívaná - a navzdory neustálému hulákání strýčka Pepina - i poslýchaná, přihodím rovnou na plný počet.

Bohumila Hrabala jsem se snažila číst mnohokrát, ale vždycky marně. Jeho styl je pro mě nečitelný. Ovšem co s těmi texty dokázal Jiří Menzel, to je neuvěřitelné! Miluju jeho filmy. Postřižiny jsou úplně nejlepší, klady zbytečně vyjmenovávat nebudu, zápory nevidím žádné, jsem neobjektivní a je mi to jedno.

Film Postřižiny od režiséra Jiřího Menzela, natočený podle předlohy Bohumila Hrabala, je skutečným klenotem české kinematografie, který si i po letech udržuje neuvěřitelný šarm a lehkost. Film se mi líbil, a není divu. Postřižiny totiž diváka vtáhnou do světa první republiky, plného pohody, laskavosti a trochu bláznivé nespoutanosti. Prostředí pivovaru bylo vykresleno velmi dobře a vůně piva, zabíjačky či majestátní komín – to vše v našem obýváku vytvářilo podmanivou retroatmosféru plnou nostalgie.  Menzelův rukopis a Hrabalova poetika se skvěle doplňují a přinášejí jemný, laskavý, ale místy až groteskní humor. Ten pramení zejména ze střetu temperamentní, životem kypící Maryšky (nezapomenutelná Magda Vášáryová) a jejího puntičkářského manžela, správce Francina (Jiří Schmitzer). Korunu komediálnosti nasazuje postava strýce Pepina (geniální Jaromír Hanzlík), jehož nekonečný křik a svérázné nápady (jako je lezení na komín) jsou zdrojem mnoha legendárních hlášek a situací. Přestože je Pepinův řev místy k nevydržení, je esencí nespoutané radosti ze života. Postřižiny jsou mozaikou humorných a poetických okamžiků, které sice nemusí mít klasický dramatický děj, ale zato nabízejí mimořádně vkusnou a dobrou zábavu. Je to oslava ženské krásy, radosti z obyčejných věcí a pomalu mizejícího světa. Postřižiny proto ode mne získaly tři pivní hvězdy ***.

1. Zajímavé, že všechny vedlejší postavy ve filmu jsou němé, mluví pouze hlavní postavy - Pepin, Francin, paní správcová a členové správní rady. Vlastně ne, jednou křoví promluví - když zařve sborové "hurá" na informaci, že se jim krátí pracovní doba. A pak, když si osudem a Pepinem vláčený Rudolf Hrušínský ml. zpívá závěrečnou písničku. 2. Francina mi bylo velmi líto... je sice hezké poddávat se bezprostředním nápadům bez ohledu na následky, ovšem zdalipak by paní správcová nadále žila se svým mužíčkem, kdyby ho správní rada kvůli jejím a Pepinovým excesům vyhodila a on by musel začínat někde jinde od nuly?