Skřivánci na niti (1969)

Viděl jsem zpět ve dnech 90. let na TV, ale tehdy jsem ještě příliš nechápal. Nyní mám možnost si díky jedné místně lokální VOD připomenout. Obžaloba marxismu, leninismu, stalinismu, ale i neo-stalinismu, nikoliv nutně v tomto pořadí, a vlastně všech forem diktatur. Geniální, zajímá mě i literární předloha. Už kvůli hláškám prof. filosofie se mi ten film líbí. ,,Osud mi dává na srozuměnou, že musím lépe filosofovat." Spoiler: happy end nečekejte.

Menzelova poetika je opakem slova "nenucenost". Skřivánci na niti mi ale nikdy nezpůsobovali tolik divácky nepříjemných chvilek trapnosti jako většina jiných režisérových "klasik"; dokonce jsem schopen se na ně dívat i opakovaně. Možná, že to nakonec bude tím prostředím. Ty hromady kovového šrotu jako by dokázaly všechnu tu tvůrčí afektovanost vstřebat a pozřít. (Myslím, že kdyby se všechny Menzelovy filmy odehrávaly na Kladně, měl bych ho mnohem raději.)

Jiří Menzelvedel tvoriť nádherné diela a aj Skřivánci na niti je toho veľmi príjemným a značne sugestívnym dôkazom. K týmto dielam je krásne sa znovu opätovne dokola vracať, pretože zakaždým prinášajú rovnaký, ak nie výraznejší, dušu obohacujúci pôžitok. Krásne každým aspektom či detailom celého audiovizuálu, ktorý zanecháva svojím plynutím až nezabudnuteľný efekt na vnímaní filmového umenia, resp. talentu preň. Plus v hodnotách pôsobivo odvážny snímok.

Filmu by možná slušelo jiné žánrové označení. Aktuálně se tam skví Komedie s Podobenstvím, já osobně bych tam zařadil i Romantický. Skřivánci totiž romantičtí jsou, alespoň tak, jak jim režim a prostředí dovoluje. Filmu to ale neškodí. Naopak o to víc pak vynikne talidskost(vzpomněl jsem si u toho na hlášku z jiného filmu, ironicky také s Rudolfem Hrušínským,: "Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!"), protože jsou to zkrátka všechno lidé, ale také tanelidskost(pana Hrušínského jsem už zmínil, nyní zaslouží zmínku Věra Galatíková jakožto pionýrská vedoucí), opět protože jsou to zkrátka všechno lidé. Hranice mezi nimi jsou někdy dost tenké. A když prší, chtějí si ohřát ruce stejně nakonec všichni. Romnantika by mohla nahradit třeba žánr Komedie, protože humor se tam najde, ale spíš ten absurdní, místy černý, jako uhlí v dole. Je to tak hlavně trpká tehdejší realita, a jelikož se jedná o pestrou paletu povolání, tak se mísí všechno - romantika, humor, drama, lyrika. Já můžu být hlavně rád, že mě tato doba minula a že si film mohu v klidu pustit (místo toho, aby ležel někde v trezoru). Je to ale také dobrá připomínka a zároveň varování, abychom dbali na to, aby se nikdy tato doba (nebo i jiné podobné) neopakovala. Proto i po těch desítkách let má tento film stále co říct.

Víceméně jde o romantické drama (komedii jen okrajově) zasazené do nucených prací v ocelárně, které neustále naráží na absurditu a nelidskost komunistického režimu. Zvláštní mix žánrů, který sice není zábavný, ale načrtává romantizovanou realitu nesvobody a potírání sebemenšího náznaku odporu. Hodně bizarním, až zneklidňujícím prvkem byl Hrušínský a jeho myti romských dětí, potažmo o něco starší dívky. Hvězdičku přidávám za poselství a cimbálovku při svatbě. „Psychologicky jsem se tak nějak zjednodušil.“