Báječní muži s klikou (1978)

Těžko říct, proč jsem se tak dlouho míjel s filmem, ve kterém se snoubí filmová melancholie Jiřího Menzela s hereckým mistrovstvím Rudolfa Hrušínského a Vlasty Fabiánové, jimž navíc zdatně sekunduje i Blažena Holišová. Zvlášť, když jde o dílo z období, kdy se Menzelovi extrémně dařilo. Báječní muži jsou vklíněny mezi Na samotě u lesa a Postřižiny...neoddiskutovatelné klenoty české kinematografie. Zpětně se nabízí, že mě mohlo odradit Rozmarné léto, nebo Ostře sledované vlaky, později Obsluhoval jsem anglického krále... . Tyto kousky mi od něj nesedly. Navíc Menzel režisér, pro mě není totéž, co Menzel scénárista nebo herec. Podobnou ambivalenci mám s Woody Allenem. Někdy v polovině filmu mě napadlo, jak by tento film asi vnímal cizinec. Bez přidané hodnoty v podobě nostalgie, bez zarytého obdivu k hercům zlaté generace a kontextu filmů, které Menzel udělal. Co by z Báječných mužů zbylo pro nezaujatého diváka? Diváka, který možná ani netuší, že Pasparte je odvozenec Ponrepa. Příběh v základu pojednává o stárnoucím kočovníkovi, jenž svá kouzelnická vystoupení prokládá zázrakem doby...biografem a který by rád využil náklonnosti majetné vdovy a stal se prvním provozovatelem stálého kina v Praze.Materiál je to nosný, ale scénáristé kolem něj našlapují po špičkách. Hned v úvodu sice opatrně upozorňují, že nejde o faktografii, ale přesto nechtěli vytvářet živější iluzi...mystifikovat diváka svým příběhem. Zmenšili si tak prostor, ve kterém mohl vyrůst silný příběh, jako byl třebaBio Ráj.Je zřejmé, že o to Menzel nestál. Báječní muži s klikou nevzdávají hold prvnímu "kinaři" v Praze, ale spíš slouží jako vyznání tvůrců z lásky k filmu. Je to nostalgické ohlédnutí v exhibičně artovém duchu. Ve své verzi si pohrávají s touhami postav. Pasparte musel pro svůj sen obětovat svobodu, divadelní umělkyně musela pro nesmrtelnost a lásku k umění, sestoupit do vod budoucího šoubyznysu a Kolenatý musel ustoupit ze svého přesvědčení, že film má být především dokumentární povahy. Humorným způsobem tvůrci ukazují, jak klopotná a současně nahodilá byla cesta k prvnímu biografu v Praze. ....Jímž ovšem nebyl biograf U modré štiky, ani jiné ryby, ale Bio Ponrepo, které otevřel jakýsi Dismas Šlambor ... alias Viktor Ponrepo. Mám pochopení pro nechuť tvůrců udělat životopisný film...to může udělat kterýkoliv šikovný dokumentarista, ale mám to s tímto filmem dost podobné, jako s Rozmarným létem.Potřeboval bych k té emoci a superhercům, víc vtahující příběh.

"No dobře. Máš ji mít, ale přidáš Honbu na kance." "Honbanakancejemůjnejvětšítahák.DámtiStaroupannu." "Staroupannusistrč...zaklobouk."Mnohí významní filmoví tvorcovia venovali nejaké svoje dielo vyznaniu sa z lásky k filmu (takým mojím obzvlášť obľúbeným jeAmerická noc (1973)od Françoisa Truffauta) a Jiří Menzel nemohol ostať bokom. "Báječní muži s klikou" sú práve tou jeho poctou kinematografii, v ktorej sa vracia až k neľahkým počiatkom tohto umenia, k jeho prvým priekopníkom, pričom do role jedného takého priekopníka (Jakub Kolenatý) obsadil aj sám seba. Ten jeho podivín, plne pohrúžený do filmovania, je inak krásnou postavou, najmä v kombinácii s mladou pôvabnou dievčinou Aloisiou (Hana Burešová), ktorá, dovtedy zvyknutá, že ju všetci chlapi obletujú, odrazu narazí na niekoho, čo si ju zdanlivo vôbec nevšíma. Menzelovi sa tu podarilo podmanivo skĺbiť jeho typické ľudsko-humorné pojatie s autentickou historickou atmosférou prelomu 19. a 20. storočia, dýchajúcou nostalgiou starých časov (čaro starej Praha v tom hraje svoju rolu). Obzvlášť čarovne pritom pôsobí to prelínanie deja so scénami štylizovanými do nemého filmu. Ďalej vyzdvihnem aj výborné herecké výkony, okrem už spomínaného Menzela najmä Rudolfa Hrušínského (kúzelník Vilém Pasparte) a Vladimíra Menšíka (kabaretiér Jára Šlapeta) a tiež aj melancholickú hudbu Jiřího Šusta (najmä ten krásny opakovaný klavírny motív). Z celého filmu ma najviac dostala krásna scéna úteku trojice v závere."Váženýpane,městoPrahasebrání.Tobytovypadalo,kdybysetadykdejakýkočovníkusadilnatrvalo."

Osobne ma väčšina filmov od Menzla neoslovuje, ale tento patrí medzi svetlejšie výnimky. Celkom schopný príbeh kočovného kúzelníka, zabávača a premietača nemých filmov (pre ľudí danej doby neuveriteľných pohyblivých obrázkov). Osud mu postupne ponúkne príležitosť otvoriť si kino na stálom mieste bez nutnosti cestovať z jednej obce do druhej. Príbeh je inšpirovaný skutočnými postavami a priekopníkmi kinematografie danej doby. Niektoré pasáže filmu sa mi páčili viac, niektoré menej a samozrejme herecké výkony sú ako skoro vždy v danej dobe na vysokej úrovni. Na druhej strane stačilo mi film vidieť raz a viac krát sa k nemu už asi nevrátim.

Poklona, pomníček, hold průkopníkům filmařiny? Ano. Zajímavý film sám o sobě? Ani moc ne. Atmosféra milá poetická, pár skečů povedených, ale všichni zúčastnění během svých kariér mnohokrát ukázali, že umí mnohem víc. Tenhle pomníček je sice důstojnej, ale zároveň takovej nevýraznej a placatej jako pamětní deska umístěná na baráku někde mimo zorné pole.

Pôvabný film o počiatku kinematografie v Čechách prostredníctvom zinscenovaného príbehu kúzelníka Viléma Pasparteho. Produkcia výborne sprostredkuje atmosféru s nádychom nostalgie a scenáru sa darí nenápadne do príbehu vpašovať typický český humor. Každý z hercov a herečiek podal vynikajúci výkon. Trojici Rudolf Hrušínský, Vladimír Menšík, Jiří Menzel sedia role ako uliate s kontruje im Blažena Holišová. 75%