Jedni a druzí (1981)

„V životě člověka se odehrávají maximálně dva nebo tři příběhy a opakují se tak krutě, jako by se nikdy nestaly.“ Jedni poznali, co je válka, vedle níž je „všechno příjemné a mile“, druzí žili v poněkud uvolněnější době šedesátých let, ale ani jim se nevyhnuly různé životní kotrmelce (autonehoda rodičů, rozvod, pokus o sebevraždu). To co prožila jedna i druhá generace hudebníků a tanečníků z Francie, Německa, Ruska s Spojených států bylo někdy neuvěřitelné, někdy trošku banální a zvláště v té dějové lince za šedesátých let mi to místy přišlo i trošku nudné. Co však rozhodně nudné nebylo a co bylo vskutku neuvěřitelné, byla hudba a tanec na řadu způsobů. Coby milovník Ravelova Bolera jsem si užil hlavně ta dvě hudebně-taneční čísla, která celý film hezky rámovala. Ale krásnou hudbou (různých stylů) je film doslova napěchován a zejména proto dávám i přes trošku slabší druhou polovinu plný počet hvězdiček.

Stále a opět jsem překvapen, nakolik mne Lelouch dokáže svými filmy oslovit a vyvolat během sledování jeho díla tolik různorodých emocí, vzpomínek, nadšení, silných prožitků. To jsem se při tom obával, že víc než tříhodinový filmový epos ztrávím jen s velkým vypětím sil... omyl! Na tak osobité a poutavé vyprávění lidských příběhů z historie 20. století, se stokrát ztracenými iluzemi v krutých válkách a stokrát znovu nalezenými nadějemi na nový život, bych se nakonec určitě dokázal dívat i dvakrát tolik dlouho. To jsem se při tom obával, že poCelém jedném životuuž nebude další Lelouchův film s téměř stejně rozsáhlým dějinným tématem pro mne tolik jedinečný... omyl! Tentokrát místo kinematografaie stojí v centru pozornosti hudba a v žádném případě nejde jen o variaci na již dříve zpracované téma. Byť hudba tvoří silný prvek ve valné části Lelouchových filmů, zde nám pan režisér-vypravěč přichystal tak nebývalou dávku muziky, zpěvu i tance, mnohdy přímo v živém podání, že dramatické hrané pasáže se stávají vedle ní spíše druhořadými... a zatímco v jiných filmech často hudba umocňuje silný dojem, zde naopak spoustu hudebních čísel napříč dobou silně dotváří působivé a pečlivě vybrané útržky dramatických příběhů nejen ze života umělců. Což vnímám v rámci filmového dramatu jako velmi originální a ono to vážně funguje! To jsem se při tom také obával, že si zde moc neužiju oblíbence Jamese Caana, neb bude zřejmě mít málo prostoru... omyl! Lelouch po svém osvědčeném herci ze zámoří opakovaně nesáhl jen tak pro senzaci, nemá za cíl lákat na výpravný film jménem herecké hvězdy, přesto svěřil Caanovi výraznou dvojroli kapelníka a později jeho syna, která provází postupně celým filmem... a Caan, byť uveden až na konci seznamu všech hlavních účinkujících, samozřejmě hrál (a navíc dirigoval !) opět s plným gustem. Stejně jako všichni zde přítomní herci, hudebníci, zpěváci, tanečníci, byť třeba vystupovali jen pro ty pouhé dva přítomné diváky na koncertě v sále... byť třeba v cizí řeči, které všichni diváci ve vybraných koutech světa neporozumí... neb skrze kvalitní umění si nakonec můžeme na dálku porozumět všichni, i navzdory všem existujícím bariérám.90%

Claude Lelouch ide dlhodobo uspesne mimo mna, teda jedine dva filmy co sa mi pacili boli Viva La Vie 1984 a Muz a Zena 1966. A vdaka filmom ako Les uns et les autres sa na tom este dlho nic nezmeni. Ked uz Francuzi, tak ficim na tychto panoch reziseroch : Henri Verneuil /viem, rodeny Turek/, Francois Truffaut, Claude Zidi, Jean Renoir,Jean Girault, Pierre Granier- Deferre atd. Takze strucne k "filmu" : herci hrali hovno, dej to evidentne nemalo, reziu asi tiez nie a scenar vznikol na dvojvrstvy Harmassan pocas srajdy v kadibudke. No hroza : 20 %

Téma dějin dvacátého století a kinematografie zpracoval Lelouch ve filmu Celý jeden život. Po sedmi letech se k práci vrátil a tentokrát udělal hlavní spojnicí zúčastněných hudbu. A opět má film neuvěřitelný emocionální náboj, Lelouch se po svém vyrovnává s traumatem války a předkládá divákovi hodně antimilitantní snímek. A cizojazyčnými pasážemi dokazuje to, co uchopil o tři roky později v Ať žije život, dobrý herec nepotřebuje slova, aby diváka zaujal. Jedni a druzí má jedinou chybu, je příliš krátký. Jsou filmy, které nudí po deseti minutách, pro takovýto film jsou málo i ty tři hodiny.

Nádherně vytvořený příběh několika generací poznamenaných II. sv. válkou. Děj je vyprávěný jednoduchými obrazy, náznaky, bez zbytečných dialogů. V jednom záběru vidíme padlého vojáka. Není třeba nic vysvětlovat, víme o co jde. Stejně je to se záběrem zavírajících se dveří v plynové komoře. Dveře se prostě zavřou. Bratři seskakují padákem a každý je zastřelen v jednom záběru, opět bez zbytečných komentářů. Takhle by se dalo pokračovat dále.
Tři hodiny je u špatného filmu hodně. Tady to člověku uteče jako voda. Doporučuji vidět.