Mý lepší blues (1990)

Vzostup a pád jedného afroamerického egoistického ♪ muzikanta ♪Bleeka Gilliama, ktorý zrejme potreboval dostať i poriadny citový výprask, aby sa vskutku vôbec spamätal, pričom jednu z väčších úloh následne stelesnil aj pán režisér v podaní Spikea Leeho, čo je zároveň azda i ten najväčší problém, aký sa naprieč týmto hudobným titulom napokon ponúkal, pretože tentoautorskýprojekt akosi neustále preskakoval medzi hudbou na jednej strane [výbornýDenzel Washingtonako ústredný protagonista] a patologickým hráčstvom na strane druhej [otravujúciSpike Leeako gamblerský manažér]; tým pádom som si ani teda nemohol nijako extra zvlášť zase poriadne vychutnávať práve iba túto hudobnú vložku v podobe ♫jazzu&blues♫, resp. zákulisie tohto hudobného telesa - jazzového kvintetu, kde si myslím sa ukrýval oveľa väčší potenciál; takýmto spôsobom sa náhle z čista jasna postupne vyparoval, ako povedzme nejaká ranná hmla pod brooklynským mostom, neďaleko ktorého bolo v podstate situované i toto chaotickejšie sprostredkované dianie, plné naprosto prebytočných pasáží, vrátane obidvoch ženských postáv - akýchsi sexi súperiek -IndigoaClarke.•Pokým som sa ešte aspoňže zdržiaval s muzikantskými postavami vo vnútorných priestoroch nočného klubu, kde sa rovnako tiež riešilo i "vykorisťovanie" týchto muzikantov zo strany židovských obchodníkov, tak vtedy bola scéna doslova už miestami totálne tlakovo neudržateľnou, ale akonáhle som sa s dotyčným "krpcom," znovu vydal kamsi do exteriérov na jeho vášnivé stávkovanie, nálada ma ihneď prešla; skrátka, ak by si dajme tomu spomínaný a výstrednýautor, tentoraz odpustil svoje častejšie herecké vsuvky [kľudne mohol v danom filme účinkovať, podstatne ale celkovo inakšie na[d]stavený], tak pevne verím tomu, že výsledok by bol omnoho viac zrozumiteľnejším, keďže sa podľa mňa dalo z neho vyťažiť o hodne viacej! ← škoda, preškoda, lebo už samotné"intro"malo potrebný spád v nadväznosti na vyššie pomenovaného, a medzičasom už dospelého aktéra v dynamicky otváracej sekvencii, no každou ďalšou uplynutou scénou, sa moje spokojné dojmy začali pomaličky vytrácať do stratena, čo rozhodne neveštilo nič pozitívneho; a pritom, i filmová dĺžka [129minút] pôsobila dlhšie, než v skutočnosti je, čo znásobovalo moje rozpačité pocity v rámci celku. → 3*s naozaj odretými ušami!

Je umění něco víc, než pouhá zábava? Takovou otázku pokládá ve svém filmu Spike Lee a zároveň se snaží i odpovědět. Ale i tak ponechává posudek na divákovi a to i přes rasovou identitu hudby. Jazzová hudba je pro hlavní postavu tohoto příběhu Bleeka Gilliama hrajícího v klubech nejen coby zdroj obživy či odlehčená zábava, ale hlavně coby hluboká kreativní forma spojující lidi. A ano, v jisté době to byla pouze černá forma hudby a v tom je také jádro věci. Publikum začalo být také bílé pleti. Jedná se snad o hudbu příliš egocentrickou, která navíc už není v kontaktu s tím, co chtějí afroameričani slyšet, jak tu mimo jiné zazní? Převážně se ukazuje, že zasvětit filozofii života jen hudbě a podle toho žít není jen tak. k tragédii je potom hodně blízko. Snímek je emocionálně silný, poetický krásou jazzu a hbitě uměleckým dojmem zkoumá alternativní cesty rodiny a kreativity v černošském životě. Rasový výjev je ztvárněn sice opatrně, ale význačně. Bílí majitelé klubu jsou vyobrazeny jako karikatury chamtivé ekonomické nadvlády bez sebemenší hloubky svých charakterů oproti veškerým postavám černošským. Prezentačně je podán i výsměch bílé milenky jednoho z černošských hudebníků. je nadmíru užvaněná, nicotná a velmi náročná oproti zemité smyslnosti inteligence všech černošek. Ano, rasistické cítění černochů k bělochům tu v určitých scénách prostě jsou. Ale pobuřující to v tomto ohledu nijak není. Černoši možná přikyvují, bělochům je to jedno. Spousta jazzové hudby, které je místy zase až zbytečně moc. Slabým článkem je i nerozhodnost, co je vlastně hlavním kritériem příběhu. Příběh jazzmana a jeho hudby? Příběh jazzmana a jeho dvou žen? Nebo je to snad o loajalitě a vztazích mezi přáteli? Jisté nesrovnalosti tu jsou a asi by byl div, kdyby ne. Každopádně snímek filmový zážitek zanechá a to i po hudební stránce.

Ani nie tak sex, drogy a rock´n´roll, ako skôr sex, veľké dlhy a jazz. Opäť sa ukazuje, že filmy Spikea Leeho sú uzavreté kruhy, záverečná sekvencia totiž kopíruje tú prvú a už sme u Spikea niečo podobného videli, i keď skôr v neskoršej tvorbe. Film ma bavil viac v jednotlivostiach než ako celok, to je ale dané tým, že jazz nepatrí medzi moje obľúbené žánre a ani príbeh členov jazzovej kapely, ich milostné eskapády a problémy s prachmi nie sú zrovna príbehy, aké ma dokážu ohúriť. Spike Lee si tu ale robí zo seba riadnu prdel, v podstate v každom svojom výstupe ho niekto zotrie, či už slovne alebo fyzicky. Potešia aj nájazdy kamery a jedna vydarená paralelná montáž. Inak po ambicióznom Do The Right Thing ide skôr o oddychovejšiu vec.

Ze začátku si říkáš - o čem to do prdele je? - a ve střehu tě drží akorát ta podmanivá jazzová muzika. Pak si ale uvědomíš, že tě ten příběh pohltil, že je to o životě, o muzikantském životě ... a je tam všechno, mohl bych povídat ... // Moc pěkný film, bude ve mně ještě nějakou dobu rezonovat i s těmi sóly Denzela Washingtona a Wesleyho Snipese, tedy nejen s těmi hudebními (mimochodem velmi věrohodně předvedenými), ale i hereckými - u Denzela nic překvapivého, ale Wesley? Páni... 80% PS to Sator: Viděl, resp. slyšel jsi ten film?

Spike Lee je dobrý režisér, ale mne sa film osobne nepáčil, až tak ako ostatným. Pri dlhých hudobných vystúpeniach som sa nudil. Postavy sú prepletené dosť nezaujímavo. Denzel Washington je výborný, ale celé to dokopy nesedí. Ako sa môže tak ľahko jeho postáva, len tak vyrovnať zo zradou kamaráta. 6/10