11'09''01 (2002)

Môj vôbec prvý hraný film o tejto tragickej udalosti a poviedkový film hlavne pre svoju veľkú nevyváženosť nespĺňa obsahové a ani kvalitatívne náležitosti, hoci rôznorodosť uchopenia udalosti ponúkala pestrosť. S výnimkou 2-3 poviedok si ostatní tvorcovia išli svoje. Spozornel som už pri úvodných titulkoch, v ktorých sa spomenula "úplná sloboda vyjadrenia" - chytil som pri týchto slovách obavu a tá sa bohužiaľ naplnila, pretože ako všetko, aj sloboda vyjadrovania by mala mať svoje hranice, svoje mantinely. Po poriadku: 1. Machmalbaf (Irán) - poňala udalosť nezaujímavo až takmer urážajúco skrze detičiek v škole, ktoré o tragédii pochopiteľne nič netušili, vlastne netušili nič o ničom na tomto svete. 2. Lelouch (Francúzsko) - jedna z tých vydarenejších poviedok, v ktorej vidíme tragédiu z pohľadu hluchonemej, ktorá nič netuší. Aj keď ten záver sa celkom nevydaril. 3. Chahine (Egypt) - poňal ako kritiku USA, ktoré si vlastne tragédiu plne zaslúžilo, lebo Vietnam (!), lebo Izraelčania sa kedysi zachovali k Egypťanom na Sinajskom poloostrove, ako sa chovali (!), lebo obete tragédie si zaslúžili svoju smrť, keď v demokratických voľbách (čo sa mnohým arabským krajinám môže iba snívať) zvolili svojich vládnych predstaviteľov - všetko nezmyselné a pre túto tragédiu iracionálne argumenty, ktoré mali za cieľ vyvolať zášť a krvavé oči. 4. Tanovič (Bosna) - bohužiaľ ponúkol iba príbeh, ktorý sa odohráva na pozadí tragédie, spolu nesúvisiaci, 5. Oueddraogo (Burkina) - humorne ladený príbeh so sociálnym rozmerom na pozadí tragédie, ktorý ale opäť nemal s udalosťou nič spoločné, 6. Loach (UK) - bohužiaľ opäť príbeh, ktorý okrem rovnakého dátumu s tragédiou nijak nesúvisí, dokonca sa ani neodohráva na pozadí 11. septembra. Sleduje nariekanie emigranta s Čile pre historickú krivdu, často však s pokriveným pohľadom, v ktorom oslavuje prezidenta Allendeho - teda toho komunistého vodcu, ktorý po zvolení ukradol pôdu jej majiteľom, ukradol bane súkromníkom (vybudované zahraničným kapitálom), ktorý priviedol krajinu pomaly ku krachu, k obrovskej inflácii a nedostatku základných surovín, ktorý obchádzal ústavu a podporoval radikálnu ľavicu v krajine, ktorý mal tiež aurotitárske sklony a ktorý zvolil svojho kamoša Pinocheta na čelo armády a všetko toto viedlo k veľkým nepokojom a nakoniec k vojenskému puču. Allendeho nevolila väčšina Čiľanov, ako opäť klame, ale iba 36%, Allende nevedel vytvoriť stabilnú koalíciu, ale politický systém (nezmyselne) umožnovať vládnuť aj s menšinou, čo tiež znamenalo historicky chybu. Tiež nie je pravda, že bol zabitý - spáchal samovraždu. To, čo sa dialo počas nadvlády Pinocheta, bolo smutné, nehumánne a brutálne, ale nemôže za to žiadne zahraničie, ani USA, ani Argentína, ale len a len obyvatelia Čile. Nie tí druhí, ale oni sami. Podstatné ale je to, čo som už spomenul na začiatku, že s tragédiou v NY nemalo jeho nariekanie a clivota za domovom žiadnu súvislosť. 7. Innaritu (Mexiko) - priama tragédia, v ktorej ale vidíme iba čiernu obrazovku s pár autentickými nahrávkami, ktoré majú možno dokumentárnu, ale nie filmovú hodnotu, 8. Gitai (Izrael) - chaos na uliciach - opakovanie záberov s novinármi, policajtmi a zdravotníkmi už krátko po začiatku spôsobuje nudu. Tragédia v NY má tú smolu, že sa odohráva počas telavivskej tragédie, 9. Nair (India) - najvydarenejšia poviedka, ktorá pojednáva o rasizme a zovšeobecňovaní a ktorá prináša aj najvierohodnejšie emócie, 10. Penn (USA) - aj keď je staručký Borgnine výborný a dobre ťahá smutný príbeh straty blížneho, spojitosť s tragédiou je skôr fantazijná, 11. Imamura (Japonsko) - poviedka má síce jasný protivojnový úmysel, ale bohužiaľ opäť nesúvisí s tragédiou na dvojičky. Zasadenie do povojnového Japonska znamená, že sa ani neodohráva na pozadí toho, o čom poviedkový film mal byť. V sumáre filmu prevláda skôr rozčarovanie než zamýšľanie sa.

11/09ako záležitosť autorsky zobrazujúca ťažkú udalosť modernej histórie z viacerých perspektív prekvapivo po takmer každej stránke silným spôsobom objektivizuje a do popredia absolútne nehrnie len jeden ideologistický názor zameraný nejakou zaujatosťou na usa politiku, pričom hneď v prvej poviedke udrie v rámci efektu na vedomie tak výrazne, že nie je moc ľahké sa z neho psychologicky pozbierať, (trochu zveličujem, ale prakticky by to bolo veľmi blízko k tomu, keby to malo dlhší čas), nakoľko sa hrabe v stránkach následkov či dopadov danej situácie, o ktorej existencii sa bežnému človeku reálne snáď ani nenapadne zamyslieť. Táto je teda nielen myšlienkovo najsilnejšia, ale v rámci prevedenia aj najhodnotnejšia, čo ma prakticky okamžite presvedčilo k tomu, aby som uvažoval nad plným počtom hodnotenia. Ostatné poviedky sú taktiež výrazne prenikavé, pričom zároveň aj (na rozdiel od opísanej) priamočiaro zamerané, kde podobne zabolí/zamrazí/zafunguje asi každá z nich, no takto prenikavým spôsobom ešte najmä tá v znení terorista vs hrdina. Na plný počet je to určite zároveň aj z hľadiska tvorcovskej vynachádzavosti, ktorá je pri každej poviedke odlišná napriek tomu, že zaberá rovnakú udalosť, pokiaľ sa uhlov prevedenia týka. Posledná (had) je ale hrozne stupídna, aj keď vo výsledku stále podobne účinná.

11'09''01je almanachem reflexí na den, jenž v tzv. západní civilizaci (a vlastně nejen v ní) mnohé na životě změnil. Filmový almanach má stylovou formu zpracování (těch jedenáct minut, devět vteřin a k tomu jedno okénko), některé dílky se blíží pietě, další upozorňují na skutečnost, že ten, kdo seje vítr, potom sklízí bouři, jiné jsou hříčkou nekonformity, útočí se na předsudky a lidskou omezenost. PeršankaSamira Machmalbafukazuje dětskou nevinnost a lidskou chudobu i víru ve vzdělání jako nutnost pokroku lidství. Zaujme neúnavná učitelka v uprchlickém táboře (Marjam Karimi). FrancouzClaude Lelouchvyužívá událost jen ke kulise u niterné nejistoty v mileneckém vztahu hluchoněmé fotografky (Emmanuelle Laborit) a turistického průvodce (Jérôme Horry). EgypťanJúsuf Šahín(ve filmu ho představuje Nour El-Šerif) přispěl niterným rozjímáním s upozorněním na začarovaný kruh ideologií a vražd.Danis Tanovićz Bosny a AngličanKen Loachpřipomínají tragédie, jež patří mezi ostudy západní civilizace. První prostřednictvím Selmy (Dzana Pinjo) srebrenický masakr, druhý zase skrze chilského exulanta (Vladimir Vega) tu nechvalně známou roli Spokojených států amerických u puče v jihoamerické zemi. BurkiňanIdrissa Ouedraogopřihodil hříčku o dětských nadějích chudé africké země. Zaujme Adama (Lionel Zizréel Guire), hledající způsob k zaplacení léčby své nemocné maminky, i jeho kamarádi (René Aimé Bassinga, Lionel Gaël Folikoue, Rodrigue André Idani a Alex Martial Traoré). MexičanAlejandro González Iñárrituupomíná na vnímání události a ohromení z televizního sledování, a je v tom nesmlouvavý. IzraelecAmos Gitaitrochu uštěpačně konstatuje tu běžnější izraelskou realitu a také novinářskou (Keren Mor) zuřivost, jež zdatně ke všeobecné hysterii přispívá. IndkaMira Nairpřes bolesti pákistánské matky (Tanvi Azmi) pláče z honu na čarodějnice. AmeričanSean Pennvyužívá stín události k meditaci o životě, smrti a osamělosti a ke konfrontaci veřejného a soukromého. Jde o koncert pro jednoho starce (Ernest Borgnine).  Almanach uzavírá JaponecŠóhei Imamuras černohumornou hříčkou o psychických dopadech všech "svatých" válek. Zaujme jak "had" Jukiči (Tomorowo Taguči), tak jeho mladá žena Sae (Kumiko Asó) a jeho rozezlená maminka (Micuko Baišó).11'09''01je filmovým almanachem, má ukazovat pestrost a různorodost k jednomu motivu, slova o nevyváženosti spíše vypovídají o subjektivních pocitech vkusu či samotné schopnosti k otevřenému přijímání. Výsledek je poměrně (a snad dokonce překvapivě) kritický a nepatetický.

Originálna zmes jedenástich jedenásť minútových príbehov, myšlienok a úvah o útoku na svetové obchodné centrum. Ponúka rôzne pohľady, rôznu úroveň a rôzny prístup. Od prostého rozprávania, cez viac menej vydarený príbeh či  umelecké kreácie Alejandra Gonzáleza Iñárritu, ktorý poskladal koláž záberov padajúcich ľudí a útržkov zvukových správ,  alebo monodrámu Seana Penna o osamelom starcovi s uschnutou kvetinou v tieni mrakodrapov až po japonskú parafrázu na svätú vojnu. Od zádumčivej úvahy po zbesilú akciu v Izraeli.  Každý príbeh si svojím spôsobom uctieva obete tejto katastrofy, ale je tu množstvo takých, ktoré veľkosť nešťastia relativizujú. Či už je to Čile, Srebrenica, Burkina Faso alebo egyptský režisér pripomínajúci obete útokov USA. Produkcia je kvalitná ale úroveň hereckých výkonov kolíše od profesionála Ernesta Borgnine až po ochotnícke, ktorých je väčšina. Rozhodne však, pre nápaditosť spracovania a rozmanitosť pohľadov stojí za pozretie. 75%

11. září 2001 mi bylo něco málo přes 4 roky, coby dítě jsem ty události nevnímal a začal jsem o nich slýchat až mnohem později ve škole (a poprvé ještě ani moc nerozuměl, o co přesně šlo). Až postupně se mi v průběhu let u dalších zmínek a článků dotvořil obraz toho, co se tenkrát událo a na tomto snímku s 11 krátkými (cca 11timinutovými) filmy od 11 různých režisérů z 11 zemí světa musím ocenit i seřazení jednotlivých příspěvků tak, aby se v nich ony události funkčně a srozumitelně postupně odkryly i pro neznalého diváka. V první íránské povídce se setkáváme s prostředím základní školy a učitelky, která se ptá svých žáků, zda slyšely, co se stalo, v druhé povídce uvidíme mj. dokumentární záběry v televizi, další nabízí i různé reakce v mediálním a uměleckém světě či exkurs do souběžně probíhajících teroristických útoků ve stejnou dobu v jiné krajině (strhující příspěvek s reportérkou v izraelských ulicích, který natočilAmos Gitai)... Nejvíc na mě zapůsobil francouzský příspěvek:Claude Lelouchv malém silném dramatu hluchoněmé ženy znovu ukazuje, jak ty velké dějinné události mohou pro obyčejného člověka (který právě prožívá zcela jiné události svého života a vlastní dramata) být i úplně nepodstatné. Silným zážitkem byly i krátké filmy z USA (Sean Penna jeden den starého muže v podání herecké legendy Ernesta Borgnina) a západní Afriky (Idrissa Ouedraogo– velmi pěkný příběh s dětskými hrdiny okořeněný humorem). Šahínův příspěvek z Egypta mě zaujal neotřelou fantasy zápletkou i přítomnosti samotného režiséra v roli sebe sama na plátně, Danis Tanović oslovil poutavou vizuální poezií a závěrečné podobenství Š. Imamury s člověkem převtěleného do hada bylo tak děsivě bizarní a současně i působivé, že na něj i přes ty hořké pocity asi jen tak nezapomenu. Povídky od režisérek z Iránu (Makmalbafová) a Indie (Nairová) ve mě zanechaly méně výrazný dojem, byť ta íránská zase tvoří v rámci celku velmi pěkný úvod. Z dokumentárně laděných příspěvků určitě beru Kena Loache, který vytvořil místy hodně zajímavou koláž s postavou zpívajícího emigranta v Londýně, ale pak zbývá poslední příspěvek, který jsem nezmínil, jehož autorem je mexický režisér Iñárritu - a ten skončil v mých očích jako naprostý odpad. Vážně zlatý Godard, který ty své střihové experimenty aspoň naplňuje obrazem a občas v nich má zajímavé segmenty, zatímco tohle... Iñárritu nabídl 11 minut tmy se zvukovými ruchy, občasným vizuálním zábleskem do té tmy a občasným výkřikem do toho a vážně nepobírám, co tím chtěl sdělit. Naštěstí jde jen o jednu jedenáctinu z jinak velmi povedeného celku, který navzdory Iñárrituovi mohu ohodnotit 4 hvězdičkami.[75%]                                                     // SAMOSTATNÉ HODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH PŘÍSPĚVKŮ z mé strany: Samira Makhmalbaf3*, Claude Lelouch5*, Júsuf Šahín4*, Danis Tanović4*, Idrissa Ouedraogo4*, Ken Loach4*, Alejandro González Iñárrituodpad!, Amos Gitai4*, Mira Nair3*, Sean Penn5*, Šóhei Imamura4*.