I pro lásku se zabíjí (2010)

Čakal som od tohto filmu Lelouchovu poctu filmom v štýle Scorseseho v Hugovi alebo Chazzella v Babylone a začiatok to malo sľubný, keď sa predstavili začiatky filmu a prechod z nemého na zvukový film, no potom síce kino a filmy v ňom nás sprevádzali väčšiu časť filmu, ale už len ako také krovie k inému príbehu - príbehu ženy, vďaka ktorej Lelouch začal milovať filmy. Keď sa v kine objavil chlapček a začal sa zaujímať o filmy, tušil som, že to bude malý Claude. No životopis tejto ženy mi neprišiel až taký zaujímavý - väčšinou sledujeme jej zvláštne milostné etudy a suchopárny súdny proces. Chápem, že jej pán režisér chcel zložiť poctu a poďakovať jej, no pre nás nezaujatých divákov to až taký filmový zážitok nebol. Strihová sekvencia z Lelouchových filmov v závere ale pôsobí ako krásny epilóg významného režiséra, no Lelouch týmto filmom nezavesil réžiu na klinec a filmuje ďalej.

Lelouch vytvořil možná až zbytečně velký hype, když v jednom rozhovoru tvrdil, jak od konce 60. let natáčel a ukládal si do své sbírky nepoužité záběry/scény s řadou slavných herců, s nimiž spolupracoval, s cílem použit je až za mnoho let v dlouho připravovaném mozaikovém filmu. Pravdou je, že všichni ti francouzští herci v čele s Venturou a Girardot, kteří jsou zde v hlavičce uvedeni s poznámkoua.z., se zde objeví jen v jedné sestřihové sekvenci a ty krátké záběry s nimi často od pohledu vypadají jako přímo převzaté ze starších Lelouchových filmů... ale budiž, sekvence k závěru je to moc hezká. Očekávání jsem měl nastavená jinde, ale nakonec se mi novější film Claudea Lelouche tentokrát hodně líbil. Potvrdil jsem si, že mě pořád baví režisérův osobitý přístup ke kinematografii, zde posunutý i do častého prolínání nového filmu s hned několika staršími (od meziválečních klasik typuNábřeží mlhaJih proti Severuaž po Lelouchovy velké epické tituly 70. letCelý jeden životaJiný muž, jiná šance). Nemůžu sice říct, žeby mi Lelouchova směs časových linií, mozaikových střípků, scén z jiných filmů i dalších odkazů a nápadů zde připadala úplně kompaktní a nedivím se, pokud se divák nepolíbený starší režisérovou tvorbou v tom ztratí, nudí a film odsoudí... ale skrze skvělou dobovou atmosféru si mě Lelouch rázem podmanil. Stejně jako spojením tradiční romantiky s láskou k hudbě a filmu, či klasickou režisérovou hrou s vyprávěním. Průvodní osudovou skladbou filmu se tentokrát stal evergreen Stormy Weather, ale nejvíc mě odbourala scéna z policejní čekárny s nečekaným zpěvem Brassensovy písně o dvou strýčcích přecházející rovnou do muzikálu(!). **** Láska, hudba, zločin, dějiny, umění a film, toť nejklasičtější Lelouchova témata v dalším z řady jeho originálních filmů, byť tentokrát spíše pro režisérovy skalní fanoušky, kteří si v jeho mozaice v mnoha střípcích jistě najdou to své. :)[75%]

I pro lásku se zabíjíje jubilejním filmem. Claude Lelouch opulentně oslavil své kulaté, padesátileté, výročí celoživotní lásky a profese filmového režiséra. Claude Lelouch si vždy rád hrál, odlehčoval a vyzýval pokaždé osud i lásku.I pro lásku se zabíjívyužívá autorovu duši i výroční význam díla. Lelouch pečlivě připravil drobné souvislosti a navazuje na několik svých dřívějších filmových výtvorů. Také uchopuje vlastní již použité motivy, rozvíjí je a pozoruje události z jiných úhlů. Vrací se k nejtěžším okamžikům moderní historie a základnou běhu věcí je krutá nestálost druhé světové války, tam lidské charaktery vyjevují své skutečné podstaty. S kritikou morálního stavu společnosti se to nepřehání, neboť hlavní slovo u éterických obrazů romantického básníka má láska. Láska je bezelstná, nevinná, vášnivá, žárlivá, osvobozující, naplňující, zraňující, objímající, očisťující, transcendentní, zuřivá, odvážná, nestálá i zbabělá. Hledá se láska a osud se vyzývá k rozhodující zteči. Hlavním objektem zájmu lyrického mžení pocitů je Ilva Lemoine (pozoruhodná Audrey Dana, též v roli své matky a pornoherečky Sophie a v roli své dcery a právničky Simony, v dětském věku Anne-Judith Dana a ve značně pokročilém věku Gisèle Casadesus), dcera italské emigrantky. Život je krásný a není zapotřebí dělat si zbytečné starosti. Hlavní vášní je láska, byť se láska rodí především z vděku záchrany. Láska je povznesení, láska je nejsmysluplnější životní hodnotou, láska je první i poslední vzdech člověka, láska je záchranou před prázdnotou osamělosti, láska je nejkrásnější rým. Láska je vším, pokrytectví a závisti navzdory. Hlavní mužskou postavou je Simon (hudební skladatel filmu Laurent Couson), úspěšný právník a úchvatný klavírista s těžkou životní zkušeností koncentračního tábora. Život po apokalypse nemá žádný důvod k nenávisti a raduje se uvolněně z existence bytí. Lidskost je na prvním místě a láska je zaslouženou odměnou za způsob přijímání života. Ušlechtilou postavou je Maurice Lemoine (velmi zajímavý Dominique Pinon), Ilvin nevlastní otec a promítač kina Eden. Život se uctívá v morálních zásadách a nenávist světa ho nenechává v poklidu. Přesto je šťastná náhoda tvrdě potrestána. První Ilvinou láskou života je Louis (sympatický Raphaël Haroche), mladík a svědomitý student práv. Náhlý konec lásky ho přivádí k odboji a zapomíná na svou nenávist. Druhou Ilvinou láskou je Horst (příjemný Samuel Labarthe), nacistický důstojník v Paříži. Láska je odměnou za záchranu života pěstouna, ale konečná porážka pokračování romance nepřeje. Nejnešťastnější Ilvinou láskou je Bob Kane (zajímavý Jacky Ido), boxer a americký voják, osvobozující Francii. Záchrana před pomstychtivým davem je zdrojem nové lásky, ale žárlivost zaplétá osud jiným směrem. Posledním znaménkem Ilviny lásky je Jim Singer (příjemný Gilles Lemaire), Bobův nejlepší kamarád a spolubojovník při osvobozování Evropy. Láska se sobecky natahuje k předmětu své touhy a ukončuje pevné pouto přátelství. Z dalších rolí: Simonova matka a židovská divadelní herečka Esther (Judith Magre), pouliční zpěvačka ve službách odboje (Liane Foly), její partner a harmonikář (Zinedine Soualem), nešťastná paní Blum (Anouk Aimée), její nešťastné dcery a židovské švadleny Salomé (Salomé Lelouch) a Sabaya (Sabaya Lelouch), provozovatelka kina Eden (Karine Dubernet), či prospěchářsky lstivá domovnice Dubois (Lise Lamétrie).I pro lásku se zabíjíje nostalgickým ohlédnutím za vlastní prací. Nezapomíná se ani na dvorního skladatele Francise Lai. Samotný závěr je sentimentální slinou a všichni se vzájemně a láskyplně objímají a těší se ze smíření i vítězství života a radosti. Lelouch je lidumil a romantický snílek, šíří lásku a dobrotu rozdává až daleko za obzor událostí. Příjemné, jubilejní, romantické a nepodstatné.

Baví mě nezvyklé podání v jakýchsi útržcích, míchající minulé s budoucím, baví mě kabaretní či estrádní tón (oproti klasickým muzikálům), baví mě životní nadhled i melancholická retrospektiva, která oslavuje život a hlavně lásku, takže si může dovolit zatracovat politiku i historická fakta. Kdyby ten příběh lehce neklopýtal, bylo by to dokonalé.

Film by to byl pěkný, ale bohužel byl příšerně dlouhý, roztáhlý a místy hluchý a nudný. Bylo zde rozehráno mnoho osudů a postav, které se jen mihly a zase zmizely a nic neříkaly. Stejně tak hudebních vložek bylo dle mého přespříliš. Občas podkreslovaly děj, ale jindy byly navíc a pouze ho natahovaly a nudily. Zřejmě se mělo jednat o velké francouzské drama a místy jím i bylo, ale zbytek to zabíjí a uvrhá do šedě.