Jarní povětří (1961)

Moc hezky napsaný agitační film, plný krásných, filosofických a politických dialogů na různé úrovni politického smýšlení, generačních pohledů a lidských názorů. "Obzvlášť miluju paniky z mlíkárny" - tahle věta to nějak vystihuje v podání Högera je to slovní koncert i když je to vlastně založeno na konfliktu dcery a otce a nové a staré doby. Třídní boj tu leze nejen z novin, ale i z každé pusy, která se rozkřikuje na fakultě nebo právě v té mlíkárně. Švormová má ráda otce pro jeho názory a vůli, rozčarování tendenčních rozhodnutí po únoru její vztah s otcem zlomí ale to není jediný přelom, kterého jsme ve filmu svědky. Maloměšťáctví je tu vykresleno pevnou a zkaženou tužkou, která se nezastaví ani nad různými klišé momenty. Tenhle film je sice vyrobený pro výročí komunistické strany, ale má i po letech spoustu co nabídnout divákům, kteří poslouchají a slyší a nehodí to za pohovku jen proto, kdy a proč to vzniklo. Výborný Höger, Švormová, Vala nebo Bohdanová.

"Starej se jen o své studium a od politiky pryč, je to svinstvo."Citlivá dcérka Švormová zo slušnej malomeštiackej rodiny by si rada užila trochu toho angažovaného študentského aktivizmu, vo februári 1948 je na to ideálna doba, dokonca aj frajera Valu má straníka."Podívej se Honzíku, strana to není nějakej dobročinej spolek, nebo co. Strana, to je bojovej útvar!"Problémy jej robí istá polovičatosť, kedy v záhrení už drží červenú knižku a snaží sa veriť v červené ideály, no zároveň si váži tatíka Högera, presvedčeného demokrata s obavami sledujúceho nastupujúce nové poriadky."Věřil jsem, že tenhle malý národ zná cenu své svobody. Měla jsi je vidět, jako by se už ani nemohli dočkat nového chomoutu."Nejakú dobu sa zmieta medzi dvomi polohami, potom odhalí dlhoročnú domácu pretvárku a zlomový moment nastane, keď už je jasné ako sú rozdané politické karty a pán otec sa podľa toho zariadi."Člověk nežije tak dlouho, aby si mohl dovolit nějaké morální exhibice! Nestojí to za to!"Veľmi dobrá psychologicko-politická dráma, víťaznosť februára samozrejme nie je spochybňovaná, no kvality novopečených súdružských kádrov áno a najviac ma bavili dialógy či často skôr prekrikovanie oboch strán v prevratných časoch, herecky ma okrem spomínaných najviac zaujala rázna Bohdanová."Když vono už dneska nejde jenom o to co kdo prožil, ale co z toho pochopil."Zaujímavý počin, odlišujúci sa od popisov revolučného kvasu z filmov predošlej dekády. Za štyri varešky, ktoré neznárodnia.

Navzdory svému námětu i časem prověřeným kvalitám jde o Helgeho nejméně záživný a také nejméně divácky úspěšný film. Přesto se v něm najdou zajímavé scény a stále aktuální problémy. Dobré je i herecké obsazení, u něhož se mé sympatie postupně stěhovaly z jedné postavy na druhou. Zaujalo Högerovo označení Švormové jakožto ne zrovna hezké :-) No a za zmínku jistě stojí také jedna z prvních filmových rolí Ivy Janžurové!

Za to, že ten chlap říkal Janě Honzíku bych mu roztrhl hubu. Ale co chcete po komunistovi, že jo. Herci velmi dobří a doufám, že ten fanatismus jen hráli. Takže jim přísluší dvacet procent, plus dalších dvacet za obsazení. Děj nemá smysl ani rozebírat, tím méně jej nějak hodnotit. Když k tomu připočtu ty komunistické kecy, tak musím ještě přidat další dvacítku. Já totiž nevím jak kdo, ale já se u toho šíleně bavím a řehtám se u toho jak ta kobyla.

"Nic nemilujeme tak, jako vlastní představy o tom druhém…."Tento Helgeho film o ideálech mládí a ztrátě iluzí je skvěle vystaven a má výborně napsané dialogy. Hodně zajímavá je postava tatínka hlavní hrdinky Jany postavená po většinu času na typickém ("jen tak jako by mimoděk") herectví Karla Högera. Ten jeho suchý humor a cynické intelektuální hlášky to je vážně něco („Myšlení není v kurzu…“ „Člověk nežije tak dlouho, aby si mohl dělat nějaké morální exhibice...“ "To čemu se dnes říká charakter, to strašně podražilo, to je luxus…")... Každopádně žít s takovýto tatínkem, to muselo být pro idealistku Janu čím dál složitější. Hodně silná je scéna, kdy dotyčná sedí na stranické schůzi, a poslouchá, jak její tatínek mluví o svých důvodech pro vstup do strany, o kterých přitom ona dobře ví, že jsou to všechny lži a fráze. Jen ona ví, že on tam přeci "nepatří". Nebo že by ona "nepatřila" do světa svých rodičů? Onen závěr o nalezení sebe sama je vskutku silnej.