Hrátky s čertem (1956)

Dřív jsem jí nemusel, vůbec, ale čím jsem starší, tím jí mám radši. Na otci scholastikovi je krásně vidět "duchovní materialismus" resp. "duchovní pýcha." A přitom vtipně podaná - považuje se za duchovní osobu, přitom poučuje anděla. A jsem rád, že i Vojta tady je barevně zachycený. Beka moc nemusím, takový vejtaha, ale nakonec se na to nějak hodí. Krásný počin, na to že to je jen před kulisami.

V dětství mi to přišlo hrozně přebarvené a Josef Bek samý zbytečný úsměv. Dožadoval jsem se skutečných hrdinů (které mi až později v pubertě nabídl Tolkien). Teprve o hodně později mi došlo, že Martin Kabát (který se vrací z válek s Turkem) takovým hrdinou je. A když omylem přepustí peklu dva úpisy duší, dumá nad tím asi dvě vteřiny, pak pokrčí rameny, vypůjčí si u loupežníka kyj a jde svou věc do pekla vyřídit. Vůbec neuvažuje, čí je to odpovědnost a kdo by se tím měl něco dělat. Vrcholem příběhu pro mne je, když se za dobrého člověka postaví samo nebe a dříve infantilní anděl náhle hrozí, že dragounovi přijde na pomoc nebeská jízda; protože peklo tady překračuje své pravomoce a nad spravedlivým člověkem nemá moci... pokud ovšem spravedlivý člověk projeví dostatek odvahy. A takovou třešničkou na dortu je pro mne osud poustevníka, který pro svou pýchu málem sám skončí v pekle a jen dobrodušný dragoun ho z něj dostane. Vůbec nechápu, že tuhletu pohádku natočili komunisté, a to ještě v drsných 50. letech! Filosofie v ní obsažená jest velmi nadčasová; a že Martin Kabát léčí lumpy prací? Je to myslím dobrý lék, říkám si, a rozhodně nejsem komanč. Krom toho je celý ten příběh a osudy postav spleten velmi umně. Drba byl mistrný vypravěč!

Další skvělá československá klasická a dnes již kultovní pohádka s výborným hereckým obsazením a perfektními výkony. Celá výprava, včetně Ladových kulis, které nádherně dotvářejí celkový obraz filmu, na mě stále působí kouzelně až magicky. Skvělý humor, odvážné hlášky a vtipné narážky na církevní instituce i různá pozemská pokušení dodávají příběhu šťávu. To jsou Hrátky s čertem z roku 1956 – pohádka, kterou jen tak žádná jiná u mě nepřekoná. I po tolika desetiletích působí stále skvěle a dokáže diváka poučit i pohladit po duši.

Krásná čeština, skvělí herci a výtvarná ruka Josefa Lady, to nemohlo dopadnout špatně, přestože v závěru se o to všichni snažili ze všech sil. Sympatický byl i koncept volně přístupného pekla, kam mohl kdokoli přijít a zase odejít jako by nic, a dokonce v něm došlo i na citelně protitotalitní pasáže, byť v  závěru byl na druhou stranu učený duchovní Školastykus napravován prací. Babo raď.„Ta pečeně koňská a voda dunajská, to je strava má. … Ani hnout, chlape! Sic máš kuli v játrech. … Celou radost jsi mně zkazil. Jakpak tě má jeden mordovat? … Teď jste se měl bát vlastně, ale nic ve zlym, pane pocestný. … -Ani nedutám. -Dutáš! A hloupě dutáš! … Ale co je na ženskejch! Stejně jsou potvory falešný a do pekla by spadly tak jako tak.“

Hrátky s čertem si člověk s ničím nesplete – ladovská stylizace je kouzelná a pekelníci ve vedlejších rolích dodávají filmu příjemnou dávku humoru. Jenže pak přijde Káča. Její pronikavý, uječený hlas mi už desítky let trhá ušní bubínky a kazí jinak příjemný zážitek. A co si budeme povídat, závěrečná půlhodinka už zkrátka nemá takový švih jako začátek. Naštěstí je tu pořád ta nezapomenutelná partička mariáše, která mě rozesměje pokaždé když ji vidím.