Ciao maschio (1978)

Somewhere in New York Cityzamorenom potkanmi v mierke jeden potkan na obyvateľa rozohráva Marco Ferreri príbeh o úskaliach medziľudských vzťahov a zložitosti nachádzania lásky v modernom svete. Na problematiku milostného vzťahu pozerá očami rôznych generácií – Mastroianni ako zástupca generácie, ktorá ťažila z vynálezu antikoncepcie, Depardieu ako ten, ktorý zakúša chaos modernej doby, nerozhodnosť a odcudzenie, ktoré postihujú vznik nových vzťahov už v ich zárodku a nakoniec malý opičiak, dieťa mŕtveho King Konga, ako dieťa popkultúry (?), ďalší vývojový článok chaotickej spoločnosti. Ferreri taktiež porovnáva civilizácie. Zo slávy Ríma ostali gýčové voskové figuríny, ktoré pôsobia skôr ako reklama, než vzdelávací prostriedok. Mottom súdobej civilizácie sú zas tri písmená tróniace v komiksovej bubline nad Lafayettovou posteľou –WHY?Ferreri nezabúda ani na orwellovskú manipuláciu s minulosťou v prospech prítomnosti (JFK ako nový Gaius Iulius) a vysmieva sa z byrokracie. Kto nemá papier, akoby nebol. K identite sa už človek nemusí prepracovať cez vnútorné poznanie, stačí, keď mu ju vytvorí úradník v sáčku. Ferreri upozorňuje na zánik Ríma a rovnaký kolaps pravdepodobne predpovedá aj súčasnému svetu. No predsa existuje nádej – nový život formovaný ďaleko od železobetónových obrov, ktorý má ešte stále šancu nájsť vlastnú prirodzenosť. Herecky ma okrem predstaviteľov hlavných postáv potešila aj moja milovaná Mimsy Farmerová vo vedľajšej úlohe radikálnej feministky.

Ferreri ve snímku rozehrává se svým typickým černým humorem témata střídání a zanikání generací (a analogicky i celých civilizací) i téma jím nejednou rozebírané - muž x žena, přičemž budoucnost musí asi neodvratně patřit těm zpropadeným feministkám. Stesk, zoufalá a až trapná snaha postaršího Luigiho (Mastroianni) opět se vrátit do života je odsouzena k marnému konci. Ani o generaci mladší Lafayette (Depardieu) nakonec nedojde vítězství a společná snaha obou - vychovat si vlastního nástupce v podobě "samečka", malého King Konga, skončí v nezvratném pohybu lidské historie: je sežrán krysami, stejně jako každou civilizaci přežijí jen ty zpropadené krysy. Je ale důležité mít na paměti, kdo tento soud nad dějinami vynesl - právě onen představitel civilizace, která již byla odsouzena a uvržena do propadliště dějin (majitel muzea římských dějin). Tragické prozření zejm. postavy Luigiho prozrazuje i zdánlivě náhodná či chybná záměna pohlaví malého opičáka v jeho testamentu.

V tomto svérázném a značně kontroverzním díle, využívá Ferreri téměř všech výrazových prostředků, které u něj známe. Zároveň se zde velmi těžko hledá jakékoli významové sdělení, takže je film pro nezasvěceného diváka naprosto nepochopitelný. Opět zde ve velmi podivné směsi výstředností (značně zhuštěných) a absurdního humoru vyplouvají na povrch témata vztahu mládí a stáří, na odiv dávaná sexualita, boj individuality se společností, slepé intelektuality a bestiality, vztah muže a ženy. Úvodní scénka znásilnění naruby Ferreriho fanoušky sotva zaskočí. Ale obří maketou King Konga  na březích řeky Hudson režisér znovu překvapil. Šimpanzí mládě a jeho adopci chápu jako pokus o smír naší civilizace v evolučním boji. Marnost tohoto pokusu nechává znovu vzpomenout Ferreriho apokalyptické vize lidské civilizace. Ve filmu znovu a znovu připomínaná starověká Římská říše, vytváří jistou paralelu s naší Euro-Americkou civilizací. Symbolické vkládání Caesara a Nera do kontextů s Kennedym a Nixonem, zvěstuje pád naší společnosti, stejně jako v minulosti společnosti Římské. Luigi (skvělý Mastroianni), zde hypersensitivní životem zničený podivín, stále čeká na pozitivní změnu vývoje člověka a doby. On je vlastně architektem onoho marného (jak jinak než absurdního) pokusu s opičátkem. Souboj přirozených živočišných instinktů se společenskou etikou, může mít dlouhodobě jen jednoho vítěze. Nakonec i Spartakus jako jedinec bojující za svobodu a pozitivní změnu, položil svůj život na oltář stejně, jako zde Lafayette. Zajímavostí je, že jako původní jazyk byla použita angličtina, což je u Ferreriho výjimečné. Krom „dovezených“ herců Depardieho a Mastroianniho jsou do rolí obsazeni Američané. 68%

Je rok 1977. Mám džínové sáčko a pod ním dederónku z umelých vlákien. A rozmýšľam, či som chlap alebo žena. A keď som žena, či som žena akože žena alebo žena akože muž. A ak som chlap, či som chlap, alebo len taká žena, alebo nedajbože opica. Hm, asi by som mal menej húliť. A rozhodne netočiť filmy ako Ferreri. Pozitívom je, že v tomto úlete si Depardieu aspoň neodrezal vtáka.

Ja som pri tom vydržal len 20 min. Neprofesionálna scéna znásilnenia ma odradila od pokračovania v pozeraní.