Velká žranice (1973)

Na filmu jsem byl kdysi dávno ve filmovém klubu v místním kině. La Grande Bouffe aneb Velká žranice je francouzsko-italská satirická komedie. Příběh se točí kolem čtyř přátel – pilota, šéfkuchaře, soudce a televizního producenta (Mastroianni, Tognazzi, Piccoli a Noiret) – kteří se rozhodnou spáchat sebevraždu neobvyklým způsobem: ujedením se a excesivním užíváním požitků až k smrti. Uzavřou se do luxusní vily a oddávají se nekonečnému hodování, pití a sexuálním radovánkám, což postupně vede k jejich fyzickému i morálnímu rozkladu, až nakonec smrti. Film je temnou kritikou konzumní společnosti, přemíry materialismu a ztráty smyslu života. Kombinuje prvky absurdity, černého humoru a provokace. Před sledováním filmu je rozhodně nejlepší alespoň 24 hodin nic nejíst

Nemusíte byť gurmán, aby ste si tento film užili. Stačí mať popri chuti na jedlo ( aj keď niektorým divákom po zhliadnutí, zrejme po chuti nebude ), aj schopnosť prijímať kontroverzné témy, či spracovania. Rozhodne veľký filmový kult a niečo, čo sa už vyše 50 rokov v škandálnosti málokedy podarilo prekonať.

Viděl jsem aktuálně dva filmy Marca Ferrariho, tento a SÉMĚ ČLOVĚKA a napadlo mě, jak hodně se jim třeba nechal ovlivnit Ruben Östlund při psaní TROJÚHELNÍKU SMUTKU. Trojúhelník sleduje následky pozdního kapitalismu v odrazu opulentního obžerství (i v grafickém detailu) a následně svoje protagonisty uvrhne do stavu prvobytně pospolné společnosti, což je vpodstatě tématická kombinace VELKÉ ŽRANICE i SÉMĚ ČLOVĚKA. Tím nijak neviním Östlunda z plagiátorství (byť se v obou filmech velmi výrazně zvrací a odpadní systémy dějiště se značně přeplnění), jen nahlas fantazíruju. __ Co se ŽRANICE týče, ve své době udájně silně dekadentní a pro publikum šokující. To už dnes těžko může platit, minimálně pro trochu “zkušené” diváky. Co zbylo je film s uhrančivou atmosférou staré vily, ve které se skupina lehce až silně deprimovaných mužů ve středním věku poddá nepsanému paktu labužnicky se ujíst až k smrti. Žranice je plná hodně oddaných hereckých výkonů (nejen ústřední čtveřice), u kterých není pochyb, že do toho filmu šli s absolutní důvěrou ve Ferrariho tvůrčí myšlenky. __ Nejsem sice příznivcem tzv. fekálního humoru, ale jedině ve Žranici jsem tento žánr viděl režijně tak dokonale zachycen, v situacích, které jsou až absurdně nečekané a vždy trvají přesně o těch pár vteřin déle, že jsem to musel oslavit dlouhým překvapeným smíchem.

Nemůžu říci, že jde o film, který by byl špatný. Naopak, jde o skvěle udělaný řemeslný kousek, který je i dnes koukatelný. Ale zároveň je to snímek, který mi stačí vidět jen jednou. Jsou v něm pasáže, u kterých jsem slintal nad krásně připraveným jídlem. Ale i scény, které byli natolik morbidní, až nechutné. Ano, je to art se vším co k tomu patří. Ovšem jeden z těch lepších artů.70%

Film, který je opravdu k sežrání. Čekal jsem fyzicky nepříjemnou transgresi, dostal jsem vlastně celkem půvabnou surrealistickou poetickou tragikomedii, která šokuje pouze v dobrém svou nekompromisní upřímností. Vzhledem k tématu ujedení (a taky trochu usouložení) se k smrti by snadno hrozilo moralizování, avšak Ferreri nechává děj plynout s neuvěřitelnou lehkostí, a tak si do filmu může divák dosadit leccos od karikatury buržoazního hédonismu po alegorii konce (konzumní) civilizace. Domnívám se, že by ale nemělo zaniknout to, že film je zároveň hřejivě lidským portrétem přátelství čtyř mužů na život a na smrt, přičemž mezi Marcellem, Ugem, Michelem a Philippem, kteří rozhodně nebyli jen hereckými hvězdami, nýbrž odvážnými geniálními umělci, vládne naprosto dokonalá souhra, aniž by své v lecčems problematické postavy příliš legitimizovali. Za dojemnou romantickou linku pak považuji milostný vztah citlivého soudce Philippa (zřejmě Noiretova životní role, protože jindy býval spíše jednostrunně bručivý), který se až díky této sebevražedné misi dokázal vymanit z toxického vztahu se svou starší chůvou, s velmi životaplnou učitelkou Andreou.