Příběh Piery (1983)

Ve své první části je Příběh Piery spíše příběhem Lolity dle Marca Ferreriho. Nutno říci, že právě tato část je tou nejsilnější, nebo ještě jinak, nejsrozumitelněji vyprávěnou. Mám rád, když režisér nejde divákovi s příběhem "na ruku", jenže tohle pojetí mi nesedlo, působilo občas lehce zmatečně. Prakticky veškeré důležité scény jsou velmi krátké, naopak to co až tak důležité není, má spoustu prostoru. Například jen lehce naznačená životní cesta Lorenza a její výborné finále v ústavu. On je tu sice tím třetím, přesto by větší prostor (třeba na úkor několika pravděpodobně zbytečných scén) zasloužil, vůbec při výkonu Marcella Mastroianniho. To Eugenia a Piera jsou na tom podstatně lépe, obzvlášť právě v první části, kdy se "láme chleba", nebo v tomto případě spíše umělecké dílo je tvořeno. Scény jako líbání s chlapci, nebo mytí u posvátného pramene, jsou geniálně šílené. Především díky věku Piery opravdu kontroverzní, ovšem fantasticky natočené a zahrané... Bettina Grühn je dokonalá! Stejně tak výborně v její roli pokračuje i Isabelle Huppert, za to Hanna Schygulla mi příliš nesedla. Druhé zhlédnutí je jisté, zatím takto. 65%

S živelnou a zároveň bezbrannou odvahou nejprve Pieřiny matky, pak Pierry a nakonec i jejího otce objevovaná bezprostřednost lidského bytí a nezrušitelnost vztahů, do nichž je osud člověka rozepsán, které jsou mu dané k nakládání a začínají se rozvíjet už s prvním novorozenčím nádechem, a tedy je tu zachycena i postupně a rozechvěle odkrývaná svoboda s nimi nakládat tvořivě, a přese všechno zamilovaně. Láska jako poznaná nutnost. A báječný film, který je především a právě poutavou, v každém okamžiku dobrodružnou historií jednoho takového poznávání života mezi svými lidmi, neztrivializovaný konceptem, ideou ani filosofií. Překrásný příklad toho, že za necelé dvě hodiny lze obsáhnout možná i třicet let trýznivě, bláznivě, hmatatelně konkrétních dějin mladého života ve světě a jeho finálního přijetí. *** Obě herečky jsou tu božské, lidské, životné, ženy.

Velmi zvlastny a smutny film. Dvojica mojich oblubenych hercov Schygulla a Mastroianni exceluje. Nemozem si pomoct, ale postava dospelej Piery je ako keby do poctu. Je to cele pretkane takou sexualnou absurdnostou, obcas sa objavi zbytocna scena, potom je zase velmi podstatnej udalosti venovany minimalny priestor. Zamer ci chyba? Nevedno, ale funguje to.

Film podle autobiografické knihy herečky Piery Degli Esposti, to zní zajímavě. Ale incest s oběma vlastními rodiči? A dokonce s Mastroiannim ?! No jo, ale známý režisér, v Cannes 1983 cena pro Hannu Schygulla... jdu do toho. Předesílám, že incest zásadně neschvaluji a to ani blahé paměti Caligulovi, ba ani fotografovi Saudkovi, přestože na té slavné polibkové fotce to jemu a jeho vlastní dceři docela sluší. Nicméně, pokud to u tématu incestu nebude znít nepatřičně, film je natočen s jistou dávkou poetiky a kromě tu explicitního, tu jen náznakového zobrazování sexuálních zkušeností čiperné holčiny (však měla být po kom) obsahuje i dost jiných, sexuprostých, ale silných a znepokojivých obrazů ze života. Například ty elektrošoky na psychině, brrr...

Upraveno v červenci 2025.Příběh Pierypřináší provokující konfrontaci sexuálně svobodomyslného ženství se stále ještě tradičnějším katolickým prostředím Itálie tehdejší doby (jak zobrazované, tak i aktuální). Ženství si udržuje touhu po svobodě i za vlády patriarchátu a občas rovněž vystrčí růžky, aby zcela srozumitelně demonstrovalo své přesvědčení. Také žena má právo na své uspokojení, byť se to většinou neslučuje s obecně přijímanými morálními pravidly. Sexualita je podávána otevřeně, a to ve stylu literární zpovědi úspěšné italské herečky Piery Degli Esposti (Isabelle Huppert, a jako menší Bettina Grühn) z doby, kdy se začalo probouzet její tělo do ženské dospělosti. Nakonec, byla to právě "otevřená" sexualita její matky Eugenie (velice zajímavá Hanna Schygulla), díky níž zjistila mnohé o ženském těle a jeho nadvládě nad těly (a myslí) mužských. A neochudilo jí to ani o zážitek obranného boje z nebezpečí rozzuřené matky. Vzpomínky na dospívání se neobejdou bez otce, tím je Lorenzo (Marcello Mastroianni), zdánlivě klidný a vyrovnaný muž, pro nějž je penze tím začátkem konce, což však nemá nic společného s tím, že pracoval pro rudou stranu. Ta ctižádost k té herecké profesi je podána s rozkošným ironičtějším nadhledem. Sexualita ve freudovské psychologii člověka je především prostředkem Ferreriho dráždění konvenčně pojímané morálky.Příběh Pieryjiž svým charakterem zapadá do Ferreriho provokativní tvorby. Černý humor je zde namířen proti mužům. A jak by také ne, v konfrontaci s ženským tělem stále prohrávají.