Dillinger je mrtvý (1969)

nikdy bych neřekl, že se z tohodle stane film, který jsem viděl nejvíckrát v životě (cca 80x).... prvně jsem na to koukal když mi bylo 15, teď je mi 37a neztratilo to nic. One Man Show ala Michel Piccoli a facka každému kdo skuhrá, že na dobrý film potřebuje peníze. Jedna z nejlepších věcí v dějinách kinematografie.

Libí se mně směr, kterýmžto se zde v komentářích ubírá Dionysos. Totiž že Glaucův závěrečný čin (onen nezvratný finální akt) nelze jednoduše číst jako "vykročení" z odcizeného života, jako nový slunný začátek, jako velice zvracený, přeci jen však happy end (vydávat toto za happy end, to by si snad ani takový provokatér jako Ferreri nedovolil...), nýbrž jako "naplnění" tohoto života ("objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí"). V této souvislosti nemohu nezmínit současného slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který tvrdí, že touha je vždy touhou Druhého. Jinými slovy, ani sny (a přání a touhy) nám nepatří, bez mínění (úsudků, hodnocení) druhých se ukazují být ničím, jsou nemyslitelné. Romantický (dobrodružný) únik je v této logice pak toutéž iluzí "niterně subjektivně chtěného" jako skvělá kariéra nebo spokojený rodinný život. Prostě nám na to ukázali prstem ("to je to skutečně žádoucí"), tak po tom musíme skočit! Zbývají nám pouze vystřízlivění... ___ Teď něco málo k mému hodnocení: téma filmu (vliv určité společensko-ekonomické formace na život a psyché jednotlivce) shledávám nadmíru důležitým a zásadním (žádná epocha by se této reflexe neměla vyhnout), ale realizace mě nechala víceméně chladným (možná mně nejvíc vadilo, že M. Piccoli je takový nějaký nijaký; oproti tomu herečky, které Ferreri obsadil jsou tak nadpozemsky krásné, že film těžko recipovat jako něco jiného než jen film, jako něco ideálního, neskutečného) . Doteď vlastně ani nejsem přesvědčen, že chci opravdu hodnotit čtyřmi hvězdičkami. Možná bych chtěl (!) jednu odebrat? Nevím. Každopádně, tohle už (si) zřejmě podruhé nedám. Navíc ze čtyř pokusů mě Ferreri nadchnul pouze jednou (Poslední ženou). Možná už od něj žáden další film neuvidím. Mám pocit (bezprostředně po Dillingerovi), že bych o nic nepřišel... Pokud toužíte po opravdu skvělých filmech podobného střihu (jistá sterilita a minimalismus), pak bych doporučil FassbinderůvProč posedl amok pana R.a HanekehoSedmý kontinent. 70%

Poučení diváci už vědí, co se stane, když Marco Ferreri zve do kuchyně. Někdo zařve.
Stejně tak je ale zvykem, že to vlastně ani moc nevadí. Přinejmenším někdo bude mít radost, že se dílo daří.
Tentokrát je to konstruktér (plynových) masek Michel Piccoli - pan hračička, kterému nedá spát kvér, jenž našel při vaření mezi starými časopisy. Má doma spoustu dalších udělátek, televizi, promítačku, služtičku Annie Girardot arolling-stoneovskou neduživou pichnu Anitu Pallenberg. Ale až tenhle krumpl je klíčem ven, z vězení těch ostatních.
Zatímco nás Ferreri nechává aplikovat hypotézy, hlavní hrdina anti-Lester-Burnham dospěje k plánu a zbytek je... hotový sen.

"Vezměme třeba fakt, že bychom měli nosit plynovou masku. Nevyvolá v nás snad pocit úzkosti? Přijetí téhle nutnosti nevede k přijetí reality, nýbrž k přizpůsobení se, k potlačení individuality."Film, který nahlíží pod pomyslnou masku. Ferreriho projektorové orgie i Piccoliho noční kutilská show gradují v nekompromisním závěru, kdy mezi alegorií a svobodou stojí už jenom spoušť červeného revolveru s bílými puntíky.

V jednom aspektu netradiční Ferreri: maestro filmové metafory - v tom smyslu, že příběhy a postavy jeho filmů většinou fungují "pouze" jako ztělesnění metafory, pomocí níž Ferreri buduje analogii mezi světem filmovým a reálným - zde učinil krok navíc. V úvodní scéně totiž nechal metaforu, pro tento film zvolenou, přímo zaznít. Divák tak nemusí "pouze" ze sledovaných aktů postav sám vyextrahovat Ferrerim zvolenou metaforu (tedy princip, podle něhož se děj odvíjí a jenž nese nějaké poselství), ale může přemýšlet, nakolik odpovídá v úvodu vytčenému "programu". A zde se podle mě nabízejí dvě možnosti - buď konstatujeme, že u hlavního hrdiny vskutku došlo k radikálnímu odmítnutí odcizeného světa, k útěku před ním cestou rebelského gesta, nebo, což je zajímavější, naopak konstatujeme, že u něj právě došlo k úplnému splynutí onoho odcizeného obrazu s ním samým. Jestliže "vnější svět přechází do nitra člověka", bude se násilí (průmyslová a vojenská mašinérie, kde je zaměstnán) a romantický únik před dosavadním fádním životem na luxusní plachetnici (reklamní fantasma) atd. jevit právě jako zvnitřněné naplnění "kvalit" (post)industriální společnosti, k němuž se odhodlal konkrétní jedinec.