Chvíle (1972)

Revolucionářská lyrika s opravdovým deštěm. Nebýt toho, že je to strašně slabě napsané, mohlo to být hezké (a snad by se i chtělo věřit tomu, co mezi oběma hrdiny bylo a proč nebylo, co nebylo). Monology hodně shazují celkový dojem od začátku, postupem času i dialogy a způsob řešení situačních předělů Na tomto filmu je krásně znát rozdíl mezi šedesátkovským a sedumdesátkovským standardem v českém filmu s uměleckými ambicemi, aspoň jak já ten rozdíl vnímám. Ani ta kamera není právě úchvatná, ale rozhodně převyšuje ostatní výše jmenované složky a vděčím jí za těch několik pěkných, silnějších okamžiků (převlékání, nálada v lůně lesa, ještě něco by se našlo). Ideologické pozadí tady nijak neruší a dá se akceptovat. Nicméně stojí za zmínku že ideologicky vůdčí je zde ona. (teď SPOILER) Zpočátku naznačuje příslib revoluční ideologie emancipované volné lásky, během cesty pak přechází k bojovnické askezi, jež v závěru vrcholí patosem uvědomělé cudnosti padesátých let. Takže cesta vlastně mapuje fáze socialistické revoluce: před vyjítím (revoluční nadšení), během cesty přes hranici (akutní revoluční boj) a po vítězném přejití (standardizace mravů po převzetí moci). Jestliže ona představuje toto, pak on má být viděn jako prototyp komunisty-revolucionáře, který v každé fázi přijmá příslušné postoje za své. Zase mám chuť dát si bod. Jo, a Bartoška by neměl recitovat básně.(25.07.2014)

Jiří Vanýsek si vzal na bedra jednu z nejvýznamnějších osobností ukrajinskéholiterárního modernismu Volodomyra Vynničenka, a jelikož má asi rád výzvy, vzal si na to slabou půlhodinku. V tomto čase nám nabízí poetickou romanci i životní filosofii, a to vše v silném revolučním hávu. Náhoda a stejný cíl je dal dohromady. Společně prožívají svou chvíli, ve které se snoubí láska, touha po dosažení cíle, ale i smrt. Prvotní efekt snímku je dokonalý. Jejich společný životní běh, si lze krásně vychutnat. Sugestivní monolog, jenž je zároveň i průvodcem, velmi ojedinělý vztah muže a ženy a skvělá režie pro mě dodnes neznámého režiséra. Přiznám se, že hudba P. Blatného nebyla pro mně tak silná jako samotný příběh, nicméně i tak je u mě snímek skvělou záležitostí.(10.06.2014)

Žil byl jeden mladý úderník, který by se rád vpašoval do carského ruska a hle, na cestě se setkal s mladou údernicí, která ho se zasněným výrazem oslovila "Soudruhu" a tak se začali do matičky Rusy vpašovávat pospolu... Ehm. Zjeví se pár zajímavých záběrů, a dokonce i pár zpomalovaček, které v kombinaci s lehce melancholickou hudbou působí docela zajímavě, jenže dialogy jsou snůškou hrozných rádoby romantizovaných nablblých frází a monology, kterých je tu dost a dost jsou na tom snad ještě hůř. Tomuhle by nepomohlo ani kdyby se tam zjevilo hejno trénovaných činčil na létajícím koberci.(09.06.2014)

Duda se sice pokusil občas si pohrát, ale na Illíka zkrátka a dobře nemá. A tak zůstává lehce melancholický příběh nevinné lásky dvou náhodně se setkavších mladých a hlavně krásných lidí.(15.06.2014)