Waterloo (1970)

Bitva, do níž se šlo přímo z plesu. Kdykoli se na film znova podívám, tak si jen říkám, jak nad všemi digitálními vymoženostmi a umělými inteligencemi vždy vyhrává člověk a jeho emoce. Takhle realisticky a emocionálně ztvárnit bitvu, rozpoložení vojáků i dvou znepřátelených vojevůdců, k tomu zkrátka potřebujete - kromě dvou výjimečných herců do hlavních rolí - živý kompars. Ale i scénář je věrohodný ve své relativní úspornosti a výstižnosti, takhle nějak tehdy opravdu mohli mluvit, nejsou to nepřirozené fráze, ostatně některé “hlášky” jsou původní. Rod Steiger podal výkon na Oscara (netuším, proč ho tehdy nedostal), Napoleon uměl být “hysterka”, tehdy už navíc pravděpodobně nebyl v dobré psychické, ani fyzické kondici a Steiger expresivně, ale nikoli exaltovaně zahrál jeho odtržení od reality na jedné straně a současně neutuchající charisma na straně druhé. Christopher Plummer nezaostává coby jeho protiklad - jakkoli skutečný Wellington nebyl blond, nýbrž hnědovlasý. Ale rozhodující je, že Plummer především vybočil z ustálené představy povýšeného chladného aristokrata, kterou sleduje třeba i seriál o Sharpovi či některé dokumenty. Sebeovládání ovšem není povýšenost. Z mnoha dostupných materiálů o Wellingtonovi i z jeho korespodence se dá odvodit, že měl spíš zjitřenou duši umělce (v mládí byl houslista), byl schopen se po vítězné bitvě psychicky zhroutit a rozplakat se, ale pak se zase vzchopit a jít do další bitvy - a zase vyhrát… Prostě chtěl-li být vojákem a něco dokázat, musel se naučit odstřihávat od emocí - ale to neznamená, že je neměl. To je doloženo i očitými svědectvími. A Plummerovi stačí trocha mimiky, bolestný pohyb očí - a člověk vidí Wellingtonovi do duše…
Jistě, ne všechny detaily jsou v tomto filmu historicky zcela věrné (včetně pověstného plesu, jenž se nekonal v přepychovém sále, ale v jakýchsi provizorních prostorách, kde se vyráběly kočáry), ale to u uměleckého filmu není to nejpodstatnější. Důležité je vyznění - a toto je do působivých kulis zasazené lidské drama sestávající z řady mikrodramat počínaje samotnými vojevůdci a jejich nejbližším okolím a konče obyčejnými vojáky.

Film jsem viděl v kině, když jsem byl na ZDŠ. Pochopitelně, je to sovětský (italský film), tak se na to mohlo - myslím dokonce to bylo školní představení. Stejně jako později Bojovali za vlast. Sergej Bondarčuk jakožto režisér nemá ve své filmografii nic jiného než červené čtverečky (čili 70%  a více). Když čtete o způsobu natáčení, masívním komparsu, lpění na historických detailech apod., je to monumentální. Než dojde k bitvě, děj se trochu vleče, ale je to psychologická příprava na krvavou řež. Byl to prý kasovní propadák, snad že v hlavních rolích nehrály velké hvězdy. No nevím, Američani jsou už takoví. Nebudu se zastávat ani Rod Steigera ani Christophera Plummera. Podle mne jsou oba skvělí. Prostě, klasické a nezastupitelné dílo světové kinematografie. Tečka.

Viac ako desať rokov viedol Napoleon Bonaparte svoje dobyvateľské vojny. Prehlásil sa francúzskym cisárom a stal sa pánom Európy. Avšak v roku 1812 zasadil ruský ľud Napoleonovej armáde drtivý úder. Prenasledovaný spojeneckými vojskami Ruska, Pruska a Anglicka bol v roku 1814 zahnaný až k bránam Paríža, kde čakal na svoj osud. Čo sa dialo ďalej, ako potom neslávne pokračoval jeho život, a ako sa ukončila jeho vojenská kariéra, mapuje veľkolepý rusko-taliansky koprodukčný snímok "Waterloo", ktorý v roku 1970 natočil sovietsky režisér Sergej Fedorovič Bondarčuk. Je to strhujúci historický vojnový veľkofilm o posledných sto dňoch vlády a definitívnej porážke tohto krvavého francúzskeho diktátora. *****

Vo svetle nedávneho "bolestivého" Napoleona (kino aj predĺženej verzie na Apple) od Ridleyho, som si spomenul na tento snímok od Bondarčuka. A pri porovnávaní jednoznačne tento vychádza víťazne. Či už to robí sympatickosť dvoch hlavných protagonistov, či atmosférou alebo bombasticky brilantnými zábermi kamery (naozaj klobúk dole pred kameramanom), ale proste tento film je jedným z mála napoleonských filmov, ktoré sa zapíšu divákovi do pamäte. A to je úctyhodné aj napriek tomu, že ho natočil režisér srdcom aj dušou oddaný krutému sovietskemu režimu. Keď je film dobrý, nezáleží na tom, aké politické názory zastáva režisér. Ak sa nejedná o príliš okatú propagandu toho či onoho režimu, je to jedno. 95%

Sice mámNapoleonaod Ridleyho Scotta svým zvráceným způsobem vlastně i rád, ale v porovnání s tímhle monstrfilmem působí, že to Scott zesral. Jasně, oba filmy některé události berou skokově, Napoleon působí jako podivín a v obou případech dojde na velké bitvy. Ale sakra, stavět vedle sebe tyhle dva filmy by bylo jako porovnávat dřevěnou kadiboudu někde ve Shrekově bažině a zámek ve Versailles jenom proto, že obojí má dveře. Jestliže jsem měl u Scottovy bitvy u Waterloo mírnou husinu, u Bondarčukovy verze jsem měl rovnou boner. Zkrátka definice historického velkofilmu - ty reklamy, co vídám na redditu o tom, že filmy jakoGladitátor IIse už nenatáčí, se můžou jít (na)bodnout. Žádnej režisér by dneska nešel točit scény s tisíci a tisíci komparzisty, protože by ho z té logistické noční můry akorát jeblo. Zlatý sedmdesátky…