Ďáblové (1971)

V románu Bratři Karamazovi se nachází fiktivní legenda, poema nazvaná Velký inkvizitor, kterou složil jeden z titulních bratrů, Ivan. Ta vypráví o to, jak by to nejspíš probíhalo, kdyby se Kristus vrátil na zemi. Ivan si je jistý, že by byl uvězněn a upálen jako kacíř, neboť by jeho poselství míru a chudoby znělo církvi příliš radikálně. A přesně toto platí jak pro Francii 17. století, tak současnost roku 2026. Jsou to nejčastěji ti, kteří se zaklínají konzervativními křesťanskými ideály, kdo brojí proti sociální pomoci slabšímu. Píše se rok 2026 a války se stále vedou pod náboženskými slogany. Skloňují se obraty jako Bohem vyvolený národ, do popředí se dostávají biblická jména symbolizující odvěkého nepřítele jako Amálek a k pojmenování nepřátelských národů se užívají cejchy typu „Velký Satan“. Jedna teokracie vysílá rakety na druhou. Kulty osobnosti sílí. A členové americké administrativy se v Oválné pracovně se sklopenými hlavami dotýkají prezidenta jako relikvie. Právě v této atmosféře je případné vzpomenout Ďábly, mistrovské dílo kontroverze režiséra Kena Russella pojednávající mimo jiné o tom, jak to dopadá, když neexistuje oddělení církve od státu a když církev zachází světskou mocí, respektive když se stát může ohánět jazykem posvátna. Ďáběl se skrývá v těle. Ale ne tak, jak by nás o tom chtěl přesvědčit katolicismus. Není to cizí prvek, který se našeho já chopí zvnějšku. Je tolik potenciálních ďáblů, jako je na světě lidí. Když  dojde na inscenovaný politický proces vedený náboženskou argumentací, knězi dochází, že se před soudci přiléhavě oděnými ve špičatých bílých kapích, které evokuji úbor Ku-klux-klanu, nelze obhájit. Výtvarné řešení nejen této scény, ale celého snímku, patří k nejpozoruhodnějším aspektům Ďáblů. O scénografii se postaral Derek Jarman (Caravaggio), který zvolil výrazně stylizované pojetí,  Ďáblové jsou film o posedlosti. Film o tom, jak byla posedlost ďáblem vždy zástěrkou pro jiné typy posednutí. Pro posedlost mocí, kterou cítí Richelieu. Pro posedlost, kterou cítí inkvizitor. Pro posedlost tělem, která žene sestru Jeanne. Jsou ale také filmem o hledání lásky k bližnímu, v duši i těle. Je to Russellovo velké odmítnutí dogmatu. A dílo, které má svou vlastní spiritualitu. Vícezde.

Prequel Tří mušketýrů. Hezky úchylný, zvrhlý, cáklý a sprostý. Zhruba v polovině snímku nastane šílenství a závěr se nese v dobře známém duchu Kladiva na čarodějnice smíchaného se Statečným srdcem. Je fajn si opět doplnit filmové dějiny, ale určitě nepotřebuju na tohle koukat někdy znovu. Salò aneb 120 dní Sodomy byl brak, tohle má herecké výkony a určitě zajímavé myšlenky. 60%

The Devils Kena Russella je útok na církev, na moc, na pokrytectví, na diváka samotného. I po více než padesáti letech působí nebezpečně a právě proto je tak zásadní. Tohle není provokace pro efekt, ale brutálně přesná pitva toho, jak se ideologie, náboženství a politika dokážou spojit v nástroj totální destrukce jednotlivce. Russell bere historický případ posedlosti jeptišek v Loudunu a mění ho ve vizi světa, kde pravda nemá žádnou váhu a vina se vyrábí na zakázku. Oliver Reed jako Urbain Grandier podává jeden z nejintenzivnějších výkonů své kariéry, je charismatický, arogantní, ale zároveň tragicky lidský. Jeho pád není vykreslen jako morální trest, ale jako akt systému, který potřebuje obětního beránka. Formálně je film ohromující. Bílé kulisy, město plné chaosu, sexuality a hysterií uvnitř kláštera. Kamera je agresivní, střih takový neklidný, hudba drásavá, ale výborná. Vše působí až divadelně přehnané, expresioni, ale přesně tím Russell zdůrazňuje absurditu a zrůdnost toho, co se děje. Sexualita a náboženství se zde nesrážejí náhodně, ale záměrně, jako dvě síly, které se při potlačení a kontrole mění v perverzi a násilí. The Devils je extrémní film a vyžaduje od diváka odolnost. Některé scény jsou nepříjemné, zneklidňující, až fyzicky bolestivé, já osobně jsem s němi problém neměl. Ale nic z toho není samoúčelné. Každý má význam, každý šok má cíl. Film neříká, že víra je zlo, ale říká, že moc bez odpovědnosti je smrtící. Je to dílo, které bylo cenzurováno, nepochopeno a dlouho potlačováno, protože se nebálo říct věci nahlas. A právě proto dnes působí možná ještě aktuálněji než v době svého vzniku.

Ten film se mi hodně líbil. Temnější a děsivější než většina hororových filmů. Pravdivý a varovný, reálně ty myšlenky z tohoto filmu by se dali klidně uplatnit na témata proti totalitním režimům. Církev zneužívající moc. Nikde jinde toto téma takhle nevyniklo. Musím ocenit hrozně práci s kamerou a osvětlením. Tady si tvůrci vyhrávali i s úplně malými detaily, a úhly scén pak vypadal božsky. Temně jsem sledoval tento film s úplným šokem a vžitím... Až do chvíle, kdy se ve filmu objevila scéna, kde jeptišky sundají ze stěny sochu ukřižovaného Krista, jsou nahé a... Toto si dokážete domyslet. V ten moment jsem měl pocit, že sleduju nějaké obscénní porno video. Tehdy jsem si prostě pomyslel, že film tlačí na pilu co se týče šokujících záběrů, a v ten moment jsem si vybavil Caligulu. Musím konstatovat, že to tak nějak ve mě zanechalo nelibou pachuť, a i když se mi film líbil i po té scéně, tak už to prostě nebylo na 5*. Ale nebylo to jen tou scénou. Prostě mi trošičku přišlo, že film pak byl trošičku slabší. Ale jen trošíčku. Já vím, že těch sestřihů filmu je více, pravděpodobně hádám, že ta scéna co mi přišla zbytečná není zrovna jedna z těch scén. co je v každé verzi tohoto filmu, ale dobře. Samozřejmě si tento film ale hodlám někdy pustit znovu, a je možné, že svůj pohled na celek filmu změním. Ale je taky možné, že ne. Jinak jde o hodně poutavý film, u kterého jsem si před zhlédnutím myslel, že jsem připravený na všechno. Tohle byl ale film, který mě vyvedl z omylu.

Obrazové expresivní výrazivo Kena Russella je mi už dostatečně známé na to, aby mě příliš překvapilo či dokonce šokovalo. A protože s spolu s ním sdílím i náklonost k D.H. Lawrencovi (téměř všechny jeho povídky považuji za vizuální), dalo se předpokládat, že si padneme do noty. Ale zpět k Lawrencovi: Russel zpracoval jeho dvě knihy: Duhu a Lady Chatterleyovou, přečmž ta první se mu povedla více. A právě u té druhé mohl popustit uzdu své vizuální (zde erotické) fantazie mnohem více, zatímco v tomto filmu je jí možná příliš; historický film vyžaduje nejspíš jiná vizuální specifika než erotický. Kdo jezdí na ostří nože, musí si dávat pozor na zadnici. - Samozřejmě se v dohledné débě podívám na Kawalerowiczovu Matka Johana od Andělů, protože ta je právě tou, která ďábla vyvolává formulí:Když nemohu mít svět/muže, tak ať se svět/muž propadne do pekla.