Buldoci a třešně (1981)

Každý má své Waterloo, někteří jich (kdysi slovutý nositel Oscara Menzel) i víc. Herz má tuhle sračku. Podobně jako ke stejně dementní Akci Istanbul měl diváky přilákat zdlouhavý striptýz, který je ale na rozdíl od vážně myšlené Akce Istanbul s detailními záběry a pěkně (na svoji dobu) zblízka. Podobnou hrůzu natočil už pak jenom Podskalský (tuším) o výstavě k výročí českého filmu rovněž se spoustou herců, rádobyfórky a Lábusem s Kaiserem a nahotinkami na tandemu.

Za tenhle film měl Herz dostat rovnou Nobelovu cenu. Přimět partu velmi dobrých herců, aby v něčem takovém hrála, to vyžadovalo značný kus umění. Sehnat peníze a všechna povolení k výjezdům do různých koutů Evropy, tu už chtělo nejen umět, ale především mít minimálně strýčka na ÚV. Nejvíc mě na tom mrzí, že kvalitní filmy, které by si zasloužily, aby se v nich herci nemuseli producírovat před kašírovanými západoevropskými městy, na tuto možnost nedosáhly. A k završení vší té tragédie se ještě jeden z našich nejlepších hudebních skladatelů rozhodl vykrást sebe sama, aby se vzápětí rozmáchl k ještě husarštějšímu kousku a vykradl rovnou Morriconeho. Kratochvílová sice tvrdí, že byla k emigraci donucena, ale já se přikláním k názoru, že i tato ufonka se styděla za účinkování v příšernosti jménem Buldoci a třešně. Jedinou radost mi tento snímek způsobil v momentu, kdy Veškrnová otáčí hlavu zpět ke stánku s třešněmi. Pak už mě přestal Herz štvát.

Už samotná fakta, že Juraj Herz považuje snímek za svůj nejhorší a že ho natáčel čistě proto, aby si něco vydělal o lecčems svědčí. Přitom ale Ivan Gariš napsal sérii s šéfem Petrem Nárožným a jeho kolegy Karlem Heřmánkem a Naďou Konvalinkovou, vlastně taky mafiány, ač v socialistické podobě. Toto je pokus vyjmout italskou mafii a strčit ji do spárů českého člověka, který měl fištrón v každé době a nejen za komunismu. Tudíž při vytvoření komediálnějších situací a trochu jiné zápletky by z filmu mohla být opravdu povedená bláznivá komedie. Jenže tady se děj motá kolem dokola jako špagety, které nesměřují od nikoho nikam. Některé postavy a jejich úděl jsem absolutně nepochopil, jiné by naopak mohli být více rozvinutější. Jedno se ale musí tvůrcům nechat. Kolik z nich mohlo natáčet za socialismu v západní zemi?

Rozporuplný a zvláštní film těžký na hodnocení, na jednu vidět Labudu a Hrušínského jako mafiány a Herze jako Araba bylo super, dost vtípků se povedlo, nicméně celkově z toho úplně dobrý pocit nemám a hlavně tomu chybí nějaké pořádné rozuzlení. Je to až příliš přeplácané a chaotické a spíš než na dobrou dějovou linku to sází na herce a vtipy. A hudební výstup Jany Kratochvílové byl řečí moderního jazyka jedno velké WTF. Celkově se to dostává na pomezí dvou a tří hvězd, nakonec dávám dvě.

Již strašlivá expozice napovídá, že diváka čeká deprimující podívaná, a toto očekávání se také naplní vrchovatou měrou. Ani nevím, co mě na této „komedii“ skličovalo víc, zda to, jak se neúspěšně snaží parodovat italské (mafiánské) kriminálky (dokonce i přiléhavě mučivou Hapkovou hudbou), ukrutenstvím kostýmů a masek (z nichž odpudivostí vyniká zvláště ta Hrušínského), samoúčelnými nedějovými intermezzy, která se úporně snaží navozovat autentickou atmosféru, a nebo právě tou náladou, kterou skutečně vyvolává: normalizační. A věru – jak se tomuto rozpadajícímu se souboru scén, epizod a retardujících vsuvek naprosto nedaří vyvolat zdání parodie, vstřebat originalitu mafiánského filmu a vytvořit svůj vlastní, tak normalizaci vtěluje dokonale.