Bližní na tapetě: Nactiutrhač (1969)

Tato více než půlstoletí stará moralita mi utkvěla v paměti právě pro Pavla Landovského. Dělnický herec - fakticky to tak je podobně jako v případě Josefa Dvořáka - tady hrál tak trochu sám sebe. Aplikovat mravní naučení této brilantní miniatury na dnešek by vedlo k řadě truchlosměšných výstupů. A to v kontextu celého polistopadového období. Stupňovaná mravní kocovina dneška je v tomto případě asi nejlepším argumentem. (Ale i tak by neměl zaniknout ani Sommrův výkon - skoro by se měl dnes vyučovat.)

Herecký koncert Landosvského, tohle je přesně problém dnešní společnosti, nekdo se tváří jako svatý za dědinou a přitom se třeba ke svým rodičům chová jako prase. Já jsem si tenhle film užil právě pro svojí lidskou stránku a pro to exemplum na konci s tou rukou. Kromě Landovského samozřejmě skvělý Somr a vlastně i Dubský. Jak by řekli švagři v Princ a Večernice "Dsná slupka může mít dobré jádro".

Celé to stojí na krásne hulvátskej vete: "proti vám je sviňa úplný charakter". Problémový vodič sanitky Václav Kadeřábek ju hneď na začiatku šplechol do tváre snobskému, distingovanému profesorovi Brožovi. Vyslúžil si za to žalobu pre urážku, nactiutŕhanie a poškodenie dobrého mena. Lenže ono sa postupne ukáže, že vážený pán profesor sa k svojej chorej matke naozaj zachoval ako sviňa. Krátkometrážnu dramatickú mikro komédiu "Bližní na tapetě: Nactiutrhač" natočil v roku 1969 skúsený režisér František Filip. Je to starý, čiernobiely, komorný, televízny film, ktorý však ani dnes nestratil nič na svojej aktuálnosti. Je to síce krátke, ale výstižné a nadčasové. Dobre napísané, dobre zahrané a aj dobre zrežírované. ****

Landovskýho nemám rád, vždy jsem si o něm, jako o člověku myslel, že je to alkoholik a dobytek. Na festivalu v Trutnově, kde byl i Havel a Matuška apod...kam jsem se dostal do backstage jsem potkal i Landovskýho. Nebavil sem se s ním. S nikým z nich. Mě stačilo je jen sledovat a při tom poslouchat vyprávění jednoho dlouholetého pořadatele se kterým jsem měl tu čest se seznámit. Landovský se mi tehdy nesmazatelně zapsal do paměti svým výstředním chováním: všem tykám, pořád řvu, skáču lidem do řeči, prskám a nesrozumitelně drmolím s důrazem na sprostá slova...Jako člověk, přesněji řečeno kamarád by byl/může být dočasně zábavný společník. Protože on zůstal až do své smrti prakticky stejný a to je v některých situacích a chvílích otrava. Prakticky pouze rozvíjel a prohluboval svou útočnou rejpavou povahu. I pro něj muselo být otravné sledovat někdejší kumpány, jak se posunuli a změnili a jeho chování jim přijde občas otravné. Takový člověk pak snadno zahořkne a prohloubí v sobě sklony k tomu být protivný a útočný, zejména když je pod vlivem. Jeho slavná upřímnost a prostořekost byla přímo úměrná s množstvím alkoholu, které požil. Tuto postupnou proměnu můžeme ostatně zaregistrovat v jeho kariéře, jak čas postupoval a srovnat povahy či charakter jeho prvních rolí s těmi pozdějšími. Je tam totiž patrné, že prostořekost, upřímnost a bohémství doplňují a postupně střídají zahořklost, útočnost, hulvátství a vyložený sprosťáctví. Každopádně pro role, které dostával je to ale jasný bonus, protože postavy které ztvárnil díky tomu, že hrál sám sebe dokázal udělat lidské, věrohodné a charakterní. A jaký je tedy tento epizodní příběh? Velmi povedený...

Sobectví je vlastnost přetrvávající po generace až do dnešních dnů a zřejmě ani jen tak nevymizí. Stačí se poohlédnout kolem sebe a dokonce i do vlastních řad. Jak se kdo chová ke svým starým rodičům či prarodičům? Se vším respektem a pochopením? Proč jsme ke starým lidem takoví pokrytci? Maxim Gorkij jednou řekl: "Být sobecký neznamená žít, jak se nám líbí, ale chtít na jiných, aby žili, jak nám to vyhovuje." A přesně o tom moralizuje tato krátká povídka, která je vskutku ze života. Zamysleme se nad tím. Nebýt sobecký k druhým znamená více šťastnějších lidí.