Bellevue (1969)

Instantní depka. Tady je ten Hrušínského vnitřní psychopat vykreslenej snad ještě lépe, než ve Spalovači mrtvol.Opravdu jsem čekala, že ona ho na konci zabije, nebo se pozabíjej navzájem.Říkala jsem si, že by tu bejvalku mohla hrát Květa Fialová to by bylo úplně dokonalé.Je neskutečné, že ve starých filmech dokáží vybudovat atmosféru jen dialogy a monology a děj se může odehrávat v papundeklu a člověk se nemůže odtrhnout od děje.Hlavně nevím kdo ze součastných herců by to dokázal zahrát.

Rudla hraje losera, a Blance je jí ho líto - dokáže ho opustit? To je půdorys jedné z nejvíc antiromantických inscenací všech dob, která nabízí pohled za kulisy, když herci smývají šminky ze svých tváří, a odkládají masky. Řekl bych, že asi největší génius české herecké školy Hrušínský tady narazil na své limity - nevěřil jsem mu, že by opravdu dokázal hrát špatně. Ale teď vážně - zde mi běhal mráz po zádech z jeho kreace skoro jak u kremace dobráka Kopferkingla. Přesto pro mě byla Bellevue celkově emocionálně cizí - díky bohu. Nicméně přemýšlet o ní budu ještě i zítra.

Rudolf Hrušínský tu skvelo predvádza človeka, ktorý nemá absolútne žiadnu sebareflexiu, alebo mu vydrží maximálne pár minút, než sa zasa vráti do svojich neohroziteľných koľají. Zároveň sa tu odohráva tá nikdy nekončiaca snaha o ukončenie nevyhovujúceho životného stavu/vzťahu, ktorá je vždy zakončená tým, že je lepšie mať hovno v ruke, než sladký koláč čakajúci niekde v neistote. Bellevue je ten typ filmu, ktorý Vám viac dá tým, keď o ňom premýšľate, než keď ho práve sledujete. Kontext vzniku, rok 1969, dáva všetkému rozmer navyše.

Expozice zachycuje špatného herce, který dodýchává svou poslední životní roli vším, co si kdy myslel, že si osvojil. V odcizeném – již rozvedeném – vztahu s líčící se herečkou, jež tuší kdesi vpředu spíše vidinu než pevninu přímořského zkolébání bezstarostného dolce far niente, napíná slova svého monologu jako tětivu, ale namísto šípů má jen částice. Bezobsažný projev, který jen ojediněle vzbudí u partnerky repliku, odpovídá rukám hmatajícím ve tmě po čemsi známém. Co? Co? Co? Rytmus naslepo rozdávaných bodanců, to je jeho pravý tep, a ten potvrzuje, že je život jinde. A to na jevišti, kde nevalně zaskočí za nemocného kolegu, ale šťastný, že postava v něm ožila, jiskří její energií i mimo scénu a stejně rychle chladne, když zjistí, že možná tento svět, kde může jedině žít, i když špatně, zřejmě ztratí. Drama uzavírá scéna milosrdenství, kdy se druhdy mlčenlivá žena obětuje – namísto, aby odjela na vysněný jih s vysněným mužem, – uléhá vedle toho, kdo nakonec po vteřinách projeveného souladu opět sahá po jehlách svých vyprázdněných slov.

...mno, za tři. Nebyl jsem připraven na takovou "těžkou psychologii". Šotola je pro mě asi moc romantický a duševně rozervaný básník. Nedaří se mi naladit se na stejnou vlnu. Strašně rozvleklé, příliš mnoho banálních konverzačních frází (co je, co by mělo být, kolik je hodin, za pět minut půl...), nejprve "půjdu tam sám" (bez tebe) na konci "ve dvou je to lepší"... Ovšem až doposud jsem nevěděl, že B. Bohdanová byla až tak krásná a oduševnělá herečka...