Proudy lásky (1984)

Cassavetese skutečně nelze přemodelovat, kuličku nebo krychličku z něho neuděláte nikdy. Záleží jen na tom, zda vám ten který film sedne více či méně. Zde jsem se nenechal přesvědčovat, že v USA existují rodiny, které žijí tímto způsobem, ale tešil jsem se ze situací, které fabulátor oživoval, i z toho, jak se tím musel bavil sám, i z toho, jak se bavil z toho, že se tím bavím já sám.

První seznámení s tvorbou Johna Cassavetese. Bude to jeden z těch režisérů, na jejichž filmy musí být správné rozpoložení, aby sedly. Pomalu se rozvíjející příběh dvou sourozenců, kteří jsou oba ztroskotaní a semletí životem svým specifickým způsobem - vyhořelý spisovatel/bohém alkoholik a maniodepresivní rozvedená matka, které nesvěřili dceru do péče. Melancholické, humorné, osamělé. "Is love a continuous stream?"

Opravdu velice "osobní" Cassavetes a také svým způsobem jaksi optimistický, použil bych snad i slovo sentimentální, i když ne v tom běžném pejorativním smyslu. Cassavetes již tehdy věděl, že mu nezbývá příliš mnoho let a aniž bych byl příznivcem vnášení personálií autora do výsledného díla, na filmu je to znát - a to jeho ne vždy tak dobře skloubeným rozštěpem mezi scénami pesimistické beznaděje a optimistického nevzdávání se života bez lásky. Na jedné straně klasický Cassavetes - samota, trapnost, nuda, alkohol, jež lezou na mozek (Cassavetes ve filmu občas připomíná Gazzaru z "Čínského bookmakera", Rowlands zase připomíná "Ženu pod vlivem"). Na druhé straně až groteskní scény cíleně komediální (Rowlandsová a její kufry). Mezi tím leží střední pásmo komediality, z níž mrazí - opět klasický Cassavetes - v níž se postavy zoufale snaží přesvědčit sebe samé o tom, že štěstí je možné. Otázka zní: proč ve filmu vyvstávají ony uvolněné scény? Asi právě proto, že autor v tušení konce nějak nechtěl na ten "optimismus" a naději zapomenout, myslím si. V tom by nebyl problém, kdyby tyto scény (podle mne) tak trochu nerozbíjely sevřenost celého filmu a oproti jiným C. filmům vytvářely dojem autorské a scénáristické nejednotnosti, jež se dá vysvětlit právě jen poukazem k něčemu mimo film samotný.

Z celého filmu bolo cítiť zaujatie Johna Cassavetesa pre vytvárané dielo. Genu Rowlands, s tvárou Slávky Budínovej, som si všimol už v predchádzajúcom filme a zaujala ma aj v tomto. Určite je to výnimočný film, problémom však je, že väčšiu radosť pociťoval pri jeho tvorbe John Cassavetes, než diváci pri projekcii. Je zrejmé, že nebolo s kým sa stotožniť, ale tiež nebolo veľa okamžikov, keď som mohol obdivovať ozajstné filmové umenie. Môj celkový dojem bol, že sledujem film pred zostrihom.

Obyčejní lidé v naprosto obyčejném story o závislostech a vášni! Docela osobní zpověď JC...