10/65: Selbstverstümmelung (1965)

Poprvé jsem neměl s interpretací díla Kurta Krena vážnější problémy. Snad je to proto, že můj mozek se konečně začíná formovat do tvaru, který Mistr zamýšlel. V 10/65: Selbstverstümmelung režisér mistrně propojil dvě zdánlivě neslučitelné ideologie - katolický mýtus o stvoření a komunistické sociální cítění - a skrze obé podrobil zdrcující kritice nejméně pokornou vědu - genové inženýrství - ale i vědy další a techniku obecně. V krenově případě samozřejmě nejde o levný a naivní (ač upřímný) luddismus. Základním motivem celého díla je hlína. Hlína, z které byl stvořen člověk. Za přítomnosti moderní techniky se postava obalená hlínou pokouší ze sebe hlínu stvoření dostat a nesmírně při tom trpí. Hned první předmět, který upoutá naši pozornost, nůžky, vnáší do díla nesmírné množství významů. Nůžky jsou samozřejmě v prvním přiblížení obyčejnými nůžkami. Stříhají papír. V japonštině se papír a bůh řeknou shodně "kami". Nůžky tedy stříhají boha! Ovšem nůžky symbolizují i nespravedlivé sociální rozdíly (rozevírající se nůžky - i v tomto filmu jsou nůžky rozevřené). A také stříhání genů - genové manipulace - nejdrzejší zásah do božího stvoření. Vím, že to zní velmi odvážně, ale vzpomeňte na předmět další, vývrtku. Není snad její tvar jasnou narážkou na dvojitou šroubovici DNA? Jistěže je! Vraťme se však zpátky k nůžkám. V přeneseném významu je můžeme chápat jako symbol pro veškeré přírodní vědy a lidskou pýchu. Podle řecké pověsti (a z řecké mytologie Kren čerpá běžně) nůžky vynalezl Daidalos. Velký umělec a vědec. Nakonec však jeho vynalézání vedlo k neštěstí, Ikarově pádu. "Celé lidstvo může padnout jako Ikaros, nebudeme-li respektovat stvoření!" varuje nás Kren. Genové manipulace navíc mohou směřovat ještě k většímu rozevírání sociálních nůžek. Bohatí zajistí svým potomkům kvalitní geny, s kterými budou ještě lépe disponováni k vytváření bohatství. Počátky směřování k pádu Kren spatřuje již v neolitické zemědělské revoluci (hrábě). Tehdy člověk poprvé překročil onu pomyslnou hranici (čára namalovaná přes uříznutou nohu). Člověk se tváří, že tvoří pokrok, bez nohy však neudělá ani krok. Záhy objevuje alkohol (opět vývrtka), který jej sráží k zemi, a válčení (vývrtka je na švýcarském armádním noži). S dalšími výdobytky techniky se utrpení a odcizení jen zvětšuje. Čím rozetnout ten gordický uzel (klubko chlupů)? Nůžkami, žiletkami? Kdepak. Ani kosmetické změny nepomohou. Je třeba otevřít oči. Ale jenom v tom řešení nespočívá. Kren konec utrpení v tomto díle nenabízí, ale snad ještě máme naději.

Holohlavý maník se válí v nějakých bílch sračkách, honí si péro, je v extázi. Pak začne rozumovat. To jsme ve druhé minutě a mě už z toho střihu bolí hlava. Pak rozebírá vleže nějaký elektrický spotřebič. A všechno vítězoslavně zakončí vlastnoručním vytrhnutím oka kleštičkami, vytrhnutím zubů a rozřezáním si obličeje na cimprcampr nožem a žiletkami. Na uchu má nesutále tři kolíky na prádlo. Po tomto slavném vystoupení si zapálí cigárko, které si strká všemožně (do vydloubnutého oka, do ucha, do nosu). Hlubší smysl jako hledání boha nebo obžalobu apartheidu jsem v tom nenašel...

Vcelku slušný Krenův film, o němž bychom mohli hodně dlouho polemizovat. Ač se na první pohled může zdát, že je nám konečně vyprávěn nějaký příběh, můžeme si o tom nakonec nechat jen zdát. Možná je Selbstverstümmelung o hledání smyslu života, zamýšlení se nad světem a nad sebou samým, ale dost možná také není ničím jiným než pozoruhodným nápadem bez hlubší myšlenky. Každopádně narozdíl od většiny Krenových filmů je tohle zajímavé jak napohled, tak i k zamyšlení. Stopáž je u tohoto díla mnohem logičtější než u jeho nesmyslných střihových cvičení.

Tohle jsem kupodivu taky nehodnotil... Nic pro slabé povahy, ale kdo se dokáže přenést přes nahotu a využití mnoha věcí, které lidské tělo dovede, je to perfektně dekadentní zobrazení sebenenávisti a odporu k sobě samotnému, který nemá konce. Není to nic hezkého, ale taky nemá být. 4*

Východiskový bod transfigurácii Oliviera de Sagazana.