Žáby bez jazyka (2020)

Vlastně bych souhlasila s většinou recenzí. Jak těch "odpadních", tak těch pětihvězdičkových nadšených. Bylo to místy nudné, utahané, dlouhé, přála jsem si, aby to už skončilo a doufala, že nepojede sekvence odznova další hodinu. V polovině mi došlo, že už nemá smysl doufat v nějakou logiku či pointu a je potřeba to vzdát a film si užít jako smyslový zážitek. A v tomto ohledu jsem nadšená a klidně bych dala plný počet. Tři hvězdičky jsou pro mě průměrné hodnocení lehce dobrého filmu, což tady neodpovídá, toto je příšerný a zároveň skvělý film.

Sám netuším, ako som dokázal film dopozerať. Experimentálny by bolo veľmi slabé slovo na to, čo sa odohrávalo na obrazovke a v často neladiacej zvukovej stope. O deji ťažko hovoriť, ale po premene hlavnej postavy na inú som dokonca spozornel, čo nám tým autorka chce povedať. Nedozvedel som sa. ––––Kdybych byl holka, tak by se todleto nestalo.

Kéž žabičko, kéž bys promluvila....Chtěl jsem dát pět hvězd, ale přišlo mi to příliš zákeřné, přestože bych rád nalákal další nadšené, ale i zbědované diváky. Dívám se rád na ženské autorské filmy (ať už Jessicy Hausnerové, Jane Campionové, Chantal Ackermanové či Kelly Reichardtové), po jejichž shlédnutí jsem naplněn zvláštní nostalgii, tušením poznávání nepoznatelného; i určitou poddajností a tvárností vzhledem k uvedeným. I zde, v tomto filmu, poznávám ženský rukopis, ale sdělené mě neuvolňuje, neformuje, spíš blokuje a petrifikuje. Ani použité formální prostředky - od hovězí porážky po LGBT - mě sotva mohou oslovit. Prostě mi na začátku filmu chybí titulek:mužům nad 70 let nepřístupno.- Poznámka: akronym LGBT, nyní už pokročil k LGBTIQ+ zahrnuje genderové identnity: lesbian, gay, bisexual, transgender, intersex,queer a lidi s různou sexuální orientací (+). Pokud chcete vědět, který gender natočil tento film, pak vám toi přes dobrou vůli nepovím.

Nemám nic proti tzv. artovým filmům a pokud jim úplně nerozumím, alespoň se o to snažím. A když už si něco nahraju, snažím se to dokoukat - kdyby pro nic jiného, tak už jen kvůli tomu, abych to tu mohl ohodnotit jako celek. Tentokrát jsem to ale nedal - 43 minut servírovaného mezilidského vztahového divnohnusu už bylo nad mou chuť ztrácet tím čas, protože něco takového může ocenit snad jen duševní masochista, který si neváží času ani sama sebe. Jdu tedy věnovat svůj čas čemukoliv jinému, co má aspoň nějaký smysl. Přemýšlím jen, jak velký klientelismus musí u nás ve filmové branži být, že se na něco takového plýtvá penězi, které jinde zoufale chybí.

Love Must Die! Mira Fornay je šílená. Po stránce tvůrčí a v tom nejlepším slova smyslu. Její společenské, děsivě absurdní a temně komediální zrcadlo v podobě tohoto experimentální filmu, který bych se nebál porovnat s podobnou tvorbou šedesátých let minulého století, je na tom stejně. Násilí jako forma komunikace. Maximální životní zoufalost v podobě skládání rodinného puzzle, což je jediná cesta, jež nás konečně dovede k onomu vytouženému rodinnému obědu...chybí u něj děti, pro které to všechno děláme, jsou zamčené na zahradě a čekají, až se ty dospělé děti domluví, nebo pozabíjí...Možná toho na sebe režisérka vzala trochu moc, opravdu by mě zajímalo, jakou reakci od diváků sama čekala. Do onoho oběda jsem byl opravdu nadšen, samotná scéna u stolu fantastická, nicméně potom už to nějak nebylo vono. Každopádně tento film vykročil cestou, kterou se v současných česko-slovenských vodách jen tak nikdo neodváží.