Ma Rainey – matka blues (2020)

Jako bluesman musím samozřejmě vidět každý film, který je o bluesu. Samozřejmě i tento "Černý zadek mámy Raineyové" přezvaný na "Ma Rainey – matka blues". Ma Rainey sice matkou bluesu není, ale její zpěv je i v této písni (Gertrude 'Ma' Rainey - Ma Rainey's Black Bottom) úchvatný jako vždy. Ostatně Ma Rainey má i jiné písně dnes již korektního obsahu, jako "Ma Rainey's Lesbian Licks" a podobně. Ovšem kromě bluesového projektu Martina Scorsese mi připadá, že kromě dokumentů se natočit blues-film moc nedaří (za případné typy budu vděčný).Don't step on my blue suede shoe, to nemá rád žádný frája, ať bílej nebo černej, ale než drzouna zapíchne kudlou, musí mít předtím hodně vypito; tady se ale moc nepilo. O bluesu se tu mluvilo hodně, ale poněkud jinými slovy než známe z pamětí takový es, jako byl Big Bill Broonzy či samotná Ma Rainey. A to, že bílá nahrávací studia okrádala černé muzikanty je černé na bílém, ale černá studia tenkrát ještě nebyla. Když se "bluesový život" přestěhoval z Ameriky do Evropy, byl tu natolik nasycen a obohacen, že mluvit o kořenech je sice v pořádku, ale pouze živé blues je to, co má smysl. A pokud chceme slyšet dnešní vrcholné blues, potom kromě skvělé kytaristky a zpěvačky Susan Tedeschi toho moc - kromě ekvilibristických kytarových sól - nenajdeme. Ale i tam je blues dosud živé, především ve výčepech a regionálních festivalech; ostatně stejně jako tady.

(1001) O filmu jsem předem nevěděla nic, kromě toho, že byl Chadwickův poslední, a tak jsem mylně předpokládala, že to bude "tradiční" Ma Rainey biopic. A tak mě potěšilo, že skutečný formát se drží jednoty místa, času, děje k hloubkovému prozkoumání jedné konkrétní situace, což je (pro mě) vždycky zajímavější než letem světem něčí celý život. Ale zároveň to s sebou nese ten risk, že se celková eskalace emocí vymkne proporcím situace, ve které se odehrává. Což se tady (opět, v mých očích) bohužel stalo. Film není jeviště a některé situace by prostě potřebovaly mnohem víc času, aby na filmovém plátně mohly dospět do určitých bodů. "Show, don't tell" tady přirozeně vůbec nedostává šanci (s výjimkou zavřených dveří) a v rámci kontextu mám limit, kolik vylévání srdce dovedu přijmout, než se k uměleckému dílu otočím zády, protože se sama potřebuji vydýchat. Osobně bych byla ráda, kdyby ostatní členové kapely dostali víc prostoru, protože Cutler a Toledo byli parádní a vzduch kolem nich jiskřil. Toledova píseň o omáčce a zbytcích byla pro mě vrcholem filmu. Plus tedy trpká poslední scéna. A to proto, že nevyslovovaly svou myšlenku napřímo, ale probouzely k přemýšlení.

Technicky, aj keď skôr komornejším spôsobom, je tento snímok skvelý. Herci možno trochu prehrávajú ( zrejme im niekto našuškal, že z toho môžu padať Oscary ), ale predsa ide o vysoký štandard. Netflixovská rýchlovka, odohrávajúca sa v jedno dusné poobedie, kde nielen horúčavy spôsobujú medzi bratmi a sestrami konflikty.

[3,5*]"Whitefolkdon'tunderstandabouttheblues.Theyhearitcomeout,buttheydon'tknowhowitgotthere."Od filmu s označením hudobný, venovanému bluesovej legende, som oprávnene očakával množstvo výbornej hudby. Tej som sa ale žiaľ nedočkal (až na dve (c)hudobné ukážky), namiesto nej sa na mňa vyvalila záplava slov. Tu už ale moja kritika končí a budem už len chváliť. Táto komorná dráma je nakrútená podľa divadelnej hry a je silne založená na výborných, veľmi chytrých dialógoch, ktorými sa postupne odkrývajú pálčivé problému vtedajšej spoločnosti. Postavy sú veľmi farbisté (nemyslím tým farbu kože), navyše podporené skvelými hereckými výkonmi (najviac sa mi páčili Viola Davis, Chadwick Boseman a Colman Domingo). To, čo sa javí ako nevinné, ustavičné doberanie medzi postavami, nesúce sa vo veselom duchu, niekedy prerastie do mimoriadne dramatických momentov, v ktorých je film najsilnejší. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.

Síce ďalší film do série Black Lives Matter, čo môže už viacerým evokovať slovo 'príliš', no na strane druhej, černosi veru nemali v USA na ružiach ustlané. A to ani vtedy, keď patrili k umeleckým hviezdam, ktoré bavili celú krajinu. No po predstavení museli ísť kilometer do segregovaných toaliet. Trochu zbytočne prehnaný záver, no inak výborný mix pomerne dlhých konverzačiek (s ťažšie zrozumiteľnou černoškou angličtinou) a dynamického prejavu hlavnej protagonistky, inak maximálne nesympatickej. To však výborne vyvažuje kapela. Dobrý dojem umocňuje aj skutočnosť, že sa jedná o príbeh založený na reálnom udalosti.