Quo vadis, Aida? (2020)

Další film v pořadí, který ukazuje neschopnost OSN, ať to jsou britští Válečníci či Hotel Rwanda. Na druhou stranu, být velitelem OSN je zkouška lidství, emocí a hlavně opuštění svědomí. Mám papírové pravomoce, ale jsem pořád nula. V tomto případě se holandská vláda dodatečně omluvila za selhání v Srebrenici, škoda, že se Nizozemci nezachovali jako kanadský kontingent, který se bránil nacionalistům. Bohužel i v této době Západ sahal jako dnes v případě Ukrajiny a kačera Donalda, který dal měsíční moratorium na nákup ruské ropy.....nejděsivější je závěr filmu, kdy učitelka na schodech od svého bytu potká srbského četníka, který si násilím osvojil dceru při deportaci a představa, že bývalý kat je mým sousedem, nemluvě nyní vychovávám jeho dítě, je děsivá....

Filmů z období nelítostného a krvavého konfliktu po rozpadu Jugoslávie v 90.letech minulého století fakticky moc není. A musím tedy uznat, že toto dílo z pera režiséra Žbanice mě zasáhlo do citlivých míst. Možná tomu pomohl i fakt, že veškeré dění je nám servírováno z pohledu překladatelky pro OSN, tedy civilní pracovnice. Divák tedy sleduje, jak celá zápletka směřuje pouze jedním směrem. Tím nejvíce bezvýchodným  a tragickým. Srbští vojáci jsou zde vyobrazeni nekompromisně, zejména tedy jejich jeden velitel mi herecky utkvěl v paměti, protože z něj fakt vyzařovala čistokrevná a nefalšovaná hrůza. Nizozemské jednotky OSN byly v tomto konfliktu za pouhé pěšáky na šachovnici. Nic nezmohli. A to se jejich užší velitelství snažilo. No prostě těžké se na to dívat. Konec vás zlomí, to se nebojte. Silný film s ještě silnějším poselstvím. Za mě dávám 8/10

Před cca měsícem bylo výročí třiceti let Srebenického masakru, což je poměrně děsivě krátká doba, přihlédnu-li k tomu, kolik všichni známe lidí třicet výše. Nejen vzhledem ke krátkému časovému horizontu, ale i k moderním událostem sahajícím až do současnosti je důležitost silného dramatu o Aidě umocněna mnohem více. Zvlášť když si uvědomíme, že i řada konfliktů současnosti je z nějakého děsivého a nevysvětlitelného (exageruju, dovedu si představit, že existuje bažilion komentářů a esejů, které to vysvětlují) důvodu poháněna národnostními, etnickými, kulturními a náboženskými rozdíly. Podobně jako mnou nedávno komentovanéEl lugar más pequeñonejde ani Aida do hloubky Bosenské války, ale prostřednictvím silně napsané postavy Aidy Selmanagič zaměřuje oko kamery na bosňácké uprchlíky na základně OSN, kteří se potýkají s realitou obyčejných lidí v době válek 20. století - z nichž je bohužel nejvýznamnější riziko pogromu. Snímek výborně zachycuje postavení Aidy jako učitelky, překladatelky mezi velitelstvím spojených národů a jejím lidem, geniálně, takřka mrazivě zobrazuje tenzi mezi zahraničními vojáky s omezenými možnostmi a srbskou armádou a velmi líbivě ukazuje komplikovanou jazykovou situaci (což zmiňuji nikoliv jen pro moji tajnou neřest, ale především proto, že odlišná řeč souvisí s odlišnou kulturou a ta je důležitým základem jednak problematikyTitovyJugošky, jednak balkánských konfliktů 90. let minulého století), v níž je přepínání kódů podobně přirozené jako v mou vyzdvihovanémLand and FreedomodKena Loache. V osobní rovině jsem přirozeně souznil s Aidou, zároveň jsem si však nemohl nevšimnout určitého (pro lidi [bohužel/naštěstí] přirozeného) sobectví, s nímž byla protagonistka konfrontována - zatímco se snažila zuby nehty z pozice privilegované učitelky ochránit svoji rodinu, otce a syny, ostatní uprchlíky chtě nechtě přehlížela - což lze později sledovat jako paralelu s nutností představitelů OSN neupřednostnit a chtě nechtě přehlídnout Aidiny syny - i přes její prosby a naléhání. Nevím, jestli tento rozkolJasmila Žbanićzamýšlela, snímek však díky tomu pro mě získává unikátní rovinu, která reflektuje nemožnost zachránit všechny, nutnost si vybrat a též vlastně odráží skutečný problém Spojených národů, kteří často mohli (chtě nechtě) konfliktu pouze přihlížet, aniž by mohly skutečně civilům pomoci. Přiznám se ale, že nerozumím scéně, kdy je Aidinu manželu dovoleno zůstat a on je nakonec přesto poslán na kamion. Možná jsem jen nesledoval pozorně. Na konci snímku jsem zvažoval, zda nemohl být závěr ještě méně a méně explicitnější (ne že by byl, jen všem - i těm, co se o balkánskou historii nezajímají) bylo jasné, co se stane, v konečném důsledku si však uvědomuji, že scény byly podány tak, aby byl děj filmu řádně uzavřen. Též se přiznám, že se mi příčí název filmu - rozumím, že jednoduché quo vadis naznačuje jak protagonistčin rozkol, tak nejistotu dalšího směřování, jeho latinská forma však (chtě nechtě) odkazuje naSienkiewiczůvslavný román a pro mě jej činí velmi levnou aluzí. Lze namítat, že lze vysledovat paralely, jak ve stíhání prvních křesťanů Římany v románu nebo k původu samotné fráze údajně vyslovené svatým Petrem prchajícím z Říma, když se setkal se svým Pánem, ale ač mohou být tyto paralely relevantní, přijdou mi až moc nahodilé, abych je bral stoprocentně vážně. Název Where are you going, Aida? (případně Kuda ideš, Aida?) by možná nebyl tak zvučný a originální, lépe by však ale plnil svůj účel. Vážím si však, že vzniklo takové silné, cenami oceňované, drama, jelikož si nemyslím, že je konflikt natolik daleko za námi, abychom si jej připomínali jen levnýma akčňárnama tipuБалканский рубеж(který je jasně až o válce v Kosovu, chápu, ale žijeme ve světě, kdy jsou Slovinsko a Slovensko jiné země, tudíž nějaké balkánské zmatení je jistě na místě). Myslím, že by tento film mělo vidět více lidí, byť chápu,že někteří jej v dnešní době sledují v přímém přenosu ideálně naživo.

Ten film je nepříjemný tím, jak je klidný. Nehraje si na velké drama, nedusí hudbou, jen nechá dívat se na situaci, která je předem prohraná. A to je možná to nejhorší – že už v první půlhodině víš, že tohle dobře neskončí, ale stejně máš potřebu doufat. Aida není žádná hrdinka, spíš úplně obyčejná žena, která dělá, co může, v prostoru, kde už nic moc udělat nejde. Celou dobu překládá mezi lidmi, kteří jeden druhého vůbec neposlouchají, a snaží se zůstat klidná, protože ztratit nervy si tam prostě nemůže dovolit. Na mě ten film nezapůsobil tím, co ukazoval, ale tím, co si nechával schválně stranou. A možná právě proto byl mnohem silnější, než kdyby sázel na efekty nebo citové scény. Nedojímal mě, ale zůstal mi v hlavě. A to je možná ještě horší.

Dávno som nemal takýto pocit ťažoby na hrudi ako pri závere tohto filmu. Napriek tomu, že som mal vopred trochu naštudované čo sa skutočne stalo, ma to dokázalo hrozne chytiť za srdce aj s vedomosťou nutného záveru. Quo vadis, Aida? je dielom, ktoré podáva svoj príbeh neskutočne citlivo, aj keď sa pri jeho sledovaní môže mylne zdať, že nemá na to dostatočnú hĺbku. Na tomto kafe je najsilnejšie ale to, že iba interpretuje pomerne nedávnu udalosť, ktorá sa udiala nie až tak ďaleko od našej krajiny. Beštie? Skôr horšie.       Ale Oscar zaDrukbol vo výsledku úplne namieste. Netreba zo všetkého robiť vždy politiku.