Tvář ženy (1941)

Klasický noir, ktorý je zaujímavý tým, že je situovaný do Švédska (stereotypne zasneženého). Z filmu celkovo ale cítiť takú staromódnosť až zastaralosť, ešte z dôb, kedy čo i len pri namierení zbrane diváci (či skôr diváčky) híkali a dvíhali sa zo sedadiel. Začiatok ma adekvátne nenaladil, súd s flešbekovými výpoveďami svedkov, rovnako aj vydieračská minulosť odsúdenej hl. hrdinky mi neprišli ktovieako zaujímavé a skôr nudili. Postupom času sa ale z toho vykľula celkom podarená dráma, až v závere okorenená o jemne trilerový prvok. Atmosférou ani spracovaním by som film však určite neradil k trilerom. Čo sa týka Crawfordovej v hl. úlohe, úloha pre ňu sediaca, možno by tam zapadla ešte aj Betka Davisová. Douglas s jemnými fúzikmi zasa ako klasický rytier, ktorý i napriek "temnej" minulosti hrdinky v nej stále vidí neobrúsený diamant hodný frézovania.

Celý príbeh je v podstate súdnou rekonštrukciou prípadu vraždy a obvinenou je mladá žena. Nikdy to nemala v živote ľahké, jej pravá strana tváre je poznamenaná hroznou tragédiou z detstva, ale jazvy na duši sú vážnejšie ako tie telesné. Svedkovia, aj ona samotná, nám rozprávajú svoj príbeh, výpoveď, a divákovi sa postupne odkrývajú tajomstvá prípadu. George Cukor je výborný režisér a dokázal vo svojom filme skĺbiť thriller s psychológiou. Vytvoril kompaktný fungujúci celok a pomohli mu k tomu aj herci. Mna osobne zaujal najviac diabolský manipulátor Conrad Veidt v úlohe Torstena.

Co z tohohle dějově ne moc zajímavého filmu udělalo opravdu epickou věc? Výborně zahraná hlavní role, ale hlavně Conrad Veidt, který byl naprosto ohromující a jeho postava by se opravdu dala shrnout jako Lucifer in a tuxedo (jak sám kdysi prohlásil), ale upravila bych to na Lucifer in a tuxedo, který vyslovuje božská německá R v angličtině. No prostě epic.

Výborně zpracovaný příběh o tom, že nejhorší jizvy si člověk nese tam, kam se žádná plastická operace nedostane... i o tom, že vězení mívají různou podobu.

Lidská tvář bylo pro mě vždycky první vodítko, jak přistupovat k cizímu člověku (a můj úsudek byl jen párkrát mylný). To hlavně u mužů, u žen to vždy bylo spojeno s přitažlivostí a odpudivostí. Nikdy jsem tvář neposuzoval podle výrazných částí, ze kterých se skládá, vždycky to byl pro mě nedělitelný celek. Poškozená tvář, např. popálená jako zde (nebo pořezané líco Jenůfky) podobně jako kulhání a další tělesné vady, jsem s fyziognomií lidské postavy nikdy nespojoval. Pro Annu Holmovou je však poškození levé části tváře hotovou katastrofou. Jako by se pod ní nemohly dotvořit neuronové synapse, stejně díky rodinnému prostředí poměrně chudé. Důraz ve filmu je kladen na problém: Když se napraví tvář, napraví se i charakter? Ne, samozřejmě to není možné. Pozn. 1: ČT art, právě běží "Drahá maminko - Faye Dunawayová jako hollywoodská hvězda Joan Crawfordová". A tu to máme: tvář Joan Crawfordové mě přitahuje, tvář Faye Dunawayové mě odpuzuje.(16.05.2019)