Plynové lampy (1944)

Čtyři roky poté, co britská kinematografie vdechla život divadelní hře Patricka Hamiltona v mrazivém snímku „Gaslight“ (1940), ucítil Hollywood příležitost, která se neodmítá. Americká předělávka z roku 1944 však v žádném případě nezůstala ve stínu svého staršího sourozence. Naopak. V žánru psychologického thrilleru se zrodilo mistrovské, atmosférické a psychologicky hluboké drama, které definovalo pojem manipulace pro celé generace dopředu. Aby se zámořští tvůrci od britského originálu odlišili, vetkali do příběhu o něco silnější melodramatickou linku. Co však snímek bezpečně drží nad vodou, je jeho vizuální tvář. Dnes film řadíme k takzvanému „period Noir“, tedy k historickému noiru, jehož vizuální styl je budován s chirurgickou přesností. Režie diváky nekompromisně uvězní v klaustrofobním, stísněném prostředí potemnělého domu. Mistrovská práce s temnějším prostředím v kontrastu s mihotavým, zneklidňujícím blikáním plynových lamp dokonale zrcadlí plíživou paranoiu a postupný vnitřní rozklad hlavní hrdinky. V pavučině lží exceluje Ingrid Bergman. Její herecký rejstřík, v němž se mísí záchvaty hysterie, bezradná křehkost i slepá láska, je naprosto ukázkový. Dokonalým protihráčem se jí stal Charles Boyer. Svého manipulativního tyrana hraje v nejlepším hypnotickém stylu. S pevnou kamennou tváří, pod níž mrazí, a s hlasem, který zní jako med, i když vám zrovna podkopává poslední zbytky příčetnosti. Skutečným zjevením filmu se však stala tehdy sedmnáctiletá Angela Lansbury. Herečka, kterou si diváci v Česku pamatují jako charismatickou spisovatelku Jessicu Fletcherovou ze seriálu „To je vražda, napsala“ (1984–1996), zde debutovala v roli drzé a jízlivé služebné Nancy. Její koketní projev a dravé mládí vnesly do ponuré domácnosti dynamit. Výsledek? První filmová role v životě a okamžitá nominace na Oscara. Hollywoodská verze sice přidala na romanci, ale nic neubrala na své mrazivé podstatě. Snímek zůstává strhující psychologickou studií domácího násilí a rafinovaného teroru. Je to filmový drahokam, který svým budováním napětí nenechá diváka vydechnout ani dnes, více než osmdesát let od své premiéry.

Skvostná klasika z doby, kdy měli Oscaři ještě nějakou prestiž, a filmové ceny se udílely za skutečnou kvalitu a ne za ideologii politické, rasové a genderové korektnosti. Nádherná ukázka kvalitního filmařského řemesla, výkon Ingrid Bergmanové v roli mladé ženy, potácející se v nerovném zápase s vypočítavým a cynickým vrahem na hranici jakéhosi horečnatého snu, je vpravdě strhující, stejně jako dokonalá atmosféra viktoriánského Londýna, nořícího se do mlhy.

O filme som vedela len to, že má výborné obsadenie, a že je toFilm-Noir.Napriek veku výborné dielko. Bola som síce trochu nervózna, nemám rada, keď sa niekto snaží spraviť blázna zo zdravého človeka.Ingrid Bergmanbola ako obeť fantastická aAngelu Lansburysom hneď ani nespoznala. Odporúčam všetkým milovníkom dobrých filmov.

Neviem, či je to prvá takáto postava-manipulátora manžela v dejinách kinematografie, no rozhodne sa vydarila. V roku 1944 sa manželka ešte spolieha na muža zákona, no už v roku 1945 (Mildred Pierce) berie spravodlivosť (?) do svojich rúk. Taký Hitchcock by sa zrejme viac sústredil práve na mladého policajta, no niektoré pasáže mi napriek tomu pripadali ako vystrihnuté z jeho filmov. Nadčasovo krásna Ingrid Bergmanová. Jedno z tých filmových diel, ktoré dokonale umocňuje možnosti čiernobieleho materiálu od nápadu s plynovými lampami až po diamanty, ktoré sú bez poriadneho svetla na nerozoznanie od obyčajného sklíčka.

Vynikajúca psychologická dráma s prekvapivo starým rodným číslom. Príbeh psychickej manipulácie a narcistického "teroru" je niečo akoNoci s nepriateľomv psychickej rovine. No napriek tomu, že začína ako ľahká romanca s dramatickým úvodom, ústi do detektívnych vôd. Produkcia je výborná a herecké výkony skvelé. Čas si na príbehu a produkcii vylámal zuby, ale zamrzia niektoré drobné role ako exaltovaná susedka.