Plynové lampy (1944)

Úsměvné retro1)  dnes již ve mně nevzbuzuje hrůzu či napětí ani svou průhlednou zápletkou, ani přímočarým naivním zpracováním._____
2)  Protože posuzuji filmy výhradně podle toho, jak na mě působí dnes bez ohledu na jejich historický přínos, je to tak na dvě hvezdičky. Další však přidám za dobové miloučké pojetí, které přidává snímku kouzlo. Holt k roku 1875 měli tvůrci v roce 1944 blíže, než mají dnes.

Hra na mačku a myš, alebo kocúra a myš, ktorá je tak dramatická, až ju divák prekukne príliš skoro. Tak sa to potom trochu naťahuje, ale stále je to pozerateľné, aj po toľkých rokoch. Len mi až do konca nebola jasná úloha tých dvoch žien v služobníctve, bez ktorých účasti by to celé nebolo možné. Taká malá nedomyslenosť príbehu. ––––Mám teď pocit, že se na svou paměť nemůžu spolehnout.

Nejvíc mě štvalo, jakou dělala hlavní hrdinka účelovou krávu. Tvůrci ji tak bezesporu chtěli mít, aby to zřejmě mělo ty správné "grády". Nemohla tam figurovat normální ženská (třebaže s rodokmenem), která by se vzpouzela a která by se manžela zeptala (nejdříve slušně a bez použití násilí), jestli mu náhodou nehrabe. Naopak, nechala si doslova nasrat na hlavu, což úplně stačilo, aby celé dílo postrádalo logiku... Potom celý ten příběh byl tak děsivě překombinovaný, a tím pádem nevěrohodný, že dvě hvězdy je skutečně až moc (to jakože to nebyla totální blbina)...

Čtyři roky poté, co britská kinematografie vdechla život divadelní hře Patricka Hamiltona v mrazivém snímku „Gaslight“ (1940), ucítil Hollywood příležitost, která se neodmítá. Americká předělávka z roku 1944 však v žádném případě nezůstala ve stínu svého staršího sourozence. Naopak. V žánru psychologického thrilleru se zrodilo mistrovské, atmosférické a psychologicky hluboké drama, které definovalo pojem manipulace pro celé generace dopředu. Aby se zámořští tvůrci od britského originálu odlišili, vetkali do příběhu o něco silnější melodramatickou linku. Co však snímek bezpečně drží nad vodou, je jeho vizuální tvář. Dnes film řadíme k takzvanému „period Noir“, tedy k historickému noiru, jehož vizuální styl je budován s chirurgickou přesností. Režie diváky nekompromisně uvězní v klaustrofobním, stísněném prostředí potemnělého domu. Mistrovská práce s temnějším prostředím v kontrastu s mihotavým, zneklidňujícím blikáním plynových lamp dokonale zrcadlí plíživou paranoiu a postupný vnitřní rozklad hlavní hrdinky. V pavučině lží exceluje Ingrid Bergman. Její herecký rejstřík, v němž se mísí záchvaty hysterie, bezradná křehkost i slepá láska, je naprosto ukázkový. Dokonalým protihráčem se jí stal Charles Boyer. Svého manipulativního tyrana hraje v nejlepším hypnotickém stylu. S pevnou kamennou tváří, pod níž mrazí, a s hlasem, který zní jako med, i když vám zrovna podkopává poslední zbytky příčetnosti. Skutečným zjevením filmu se však stala tehdy sedmnáctiletá Angela Lansbury. Herečka, kterou si diváci v Česku pamatují jako charismatickou spisovatelku Jessicu Fletcherovou ze seriálu „To je vražda, napsala“ (1984–1996), zde debutovala v roli drzé a jízlivé služebné Nancy. Její koketní projev a dravé mládí vnesly do ponuré domácnosti dynamit. Výsledek? První filmová role v životě a okamžitá nominace na Oscara. Hollywoodská verze sice přidala na romanci, ale nic neubrala na své mrazivé podstatě. Snímek zůstává strhující psychologickou studií domácího násilí a rafinovaného teroru. Je to filmový drahokam, který svým budováním napětí nenechá diváka vydechnout ani dnes, více než osmdesát let od své premiéry.

Skvostná klasika z doby, kdy měli Oscaři ještě nějakou prestiž, a filmové ceny se udílely za skutečnou kvalitu a ne za ideologii politické, rasové a genderové korektnosti. Nádherná ukázka kvalitního filmařského řemesla, výkon Ingrid Bergmanové v roli mladé ženy, potácející se v nerovném zápase s vypočítavým a cynickým vrahem na hranici jakéhosi horečnatého snu, je vpravdě strhující, stejně jako dokonalá atmosféra viktoriánského Londýna, nořícího se do mlhy.