Transport z ráje (1962)

Arytmické a zvláštně nekoherentní, paradoxně však k dobru věci. Pustnoucí prostory terezínského ghetta předávají zvláštní apokalyptickou atmosféru, ve které nejde tolik o nacismus a jeho oběti, jako o znázornění civilizačního selhání. Právě to prostředí omšelých prázdných domů mi připomnělo dětství, které jsem jakožto syn kamenosochaře v 90. letech strávil v prostředí pustých a zdevastovaných zámků, klášterů a chrámu. Strašlivě chladných, nevysvětlitelně obrovských, podivně hostilních a přitom zvláštně vábících.

Ve srovnání s mistrovskouprací páně Radokatohle Brynychovo terezínské memento neobstojí.  Tím nechci říct, že je v něčem výrazně špatné, naopak. Jen to, co mělo být nejsilnější,  vyvolávání čísel, nakonec působilo jen repetitivně bez většího emočního účinku. Když si jen vzpomenu na Radokovu kapelu v dešti...  Naopak ostatní scény, natáčení propagandistického snímku, zrádce Řanda!, vnitřní konflikt řadového esesáka, zajatá Štěpničková! a několikero brynychovských formálních hrátek se záběry, nasvícením, úhly, působily jak měly. A ta plejáda tehdejší mladé generace herců (Vinklář, Abrhám, Němec, Potměšil...) nakonec neměla vlastně hlubší význam než jen  zajímavost, a to ještě jen z pohledu  dnešního diváka.  Za mě jen obstojná čtyřka.

Veľmi dobrá dráma o poslednom transporte z Terezínskeho geta do koncentračného tábora Birkenau. Koláž tvorená útržkami životov niekoľkých postáv od partie mladíkov, zopár jedincov snažiacich sa o akúsi "podzemnú" činnosť až po členov židovskej samosprávy je prepletená návštevou generál Knechta pripravujúceho transport a veliteľa Herza, ktorý dohliada na poriadok. Produkcia je prostá bez snahy dotvárať náladu inak ako bežnou zvukovou kulisou, tichom a dialógmi postáv rozliehajúcimi sa priestormi geta. Napriek tomu sa jej darí dobre vytvoriť atmosféru obáv a aj všetci herci stvárňujú svoje postavy výborne. 75%

Velmi působivě udělaný snímek, který nabízí jiný a mnohem komplexnější pohled na fungování Terezína. Je až s podivem, že jim to ten Červený kříž "sežral i s navijákem". Holt jiná doba, minimum informací a taky ta neuvěřitelná lidská vlastnost nevidět , neslyšet krutou pravdu, protože je nám nepříjemná. Paparazi ještě v Evropě prakticky nebyli a Němců se bál skoro celý svět. Perfektně obsazeno, skvěle natočeno a výborně napsáno. To, že se ve snímku nějak interněji nezabývají emocemi, z něj dělá ještě větší a mrazivější výpověď, než kdyby se tam babrali ve smutku a beznaději. I kdyby Němci přijali za své všechny čmoudy světa, toto už prostě z historie nevymažou. Bohužel stejně se lidstvo nepoučilo a v různých podobách, pácháme na sobě samých ve jménu zisku, zvěrstva dál.

Už nikdy jako ovce!Navzdory tomu, o jak nedivácký film plný syrově dokumentárních, odtažitých záběrů jde, mnoho obrazů, jimiž v prostředí terezínského ghetta na diváka promlouvá, na mě dokázalo nejen působit, ale i vrýt se hlouběji na dlouho do paměti. Už úvod s natáčením propagandistického filmu mě okamžitě zaujal a také znepokojil kontrastem, když jsou protagonisti před kamerou nuceni k předstírání falešné spokojenosti. **** KTransportu z rájejsem se vrátil po cca osmi letech a musel jsem zpětně ocenit promyšlený koncept filmu, v němž se v mnoha scénách zdánlivě moc neděje, postavám se ani nedostává větší psychologie a my sledujeme všední dny v koncentračním táboře, ale skrze samotné prostředí a několik drsných momentů, které přijdou, tušíte, že se schyluje k pořádnému peklu, jenž pak přichází v úplném závěru filmu.Už nikdy jako ovce!Postupný proces, kdy se z veškerého drobného majetku (kufrů) obyvatel stává archivně zapečetěný materiál, z lidí pouhá čísla v záznamu a pozůstalé lidské duše, zatím ještě kráčející oním potenciálnímrájem, splývají (až na výjimky) v dav odsouzený k poslední cestě... Přestože během celého filmu dojde snad na jediný výstřel, jednu drsnější potyčku a zůstává prost většího násilí, Zbyňku Brynychovi se v závěru podařilo ve mně vzbudit dojem procitnutí uprostřed naprosto děsivé hrůzy. Vizuál se špičkovou práci s kamerou (i dotváření atmosféry nevšedním hudebním podkresem) vnímám již u Brynycha jako samozřejmost, zde se mnohé nápadité černobílé kompozice stávaly i vysloveně prostředkem, jak diváka přes pomalé tempo zahltit temnou hypnotickou atmosférou a následně strhnout každým přidaným znepokojením... bloudění ve tmě mezi sklady kufrů patří k nezapomenutelným scénám. Jediný menší deficit vnímám v částečně odbitější dobové iluzi, kdy přítomná mládež (zejména slečny vězeňkyně) občas vážně evokuje spíše šedesátky, než dobu 2. světové války... to ale finální zážitek a úderné memento dokázaly zastínit. Memento historie, jež se víckrát nesmí opakovat.Už nikdy jako ovce...[85%]