Todake no kjódai (1941)

V jednačtyřicátém roce natočilJasudžiró Ozuskutečně zajímavý film „Todake no kjódai“ o zámožné rodině, které zemře patriarcha – pan Toda. Potomci však zjistí, že tatínkova finanční situace nebyla ve skutečnosti lehká, takže je třeba začít řešit dluhy, což – mimo jiného – znamená postarat se i o stárnoucí maminku a nejmladší, zatím neprovdanou dceru. Která přece, to je jasné, nepůjde pracovat, protože co kdyby ji náhodou potkala švagrová v obchodě… | Srovnání s filmemAkiry Kurosawy„Ran“, adaptací „Krále Leara“Williama Shakespearea, se nabízí samo. Já udělal tu chybu, že jsem si přečetl několik recenzí Ozuova filmu před jeho zhlédnutím, tudíž mě tato myšlenka nenapadla sama od sebe, ale nedá se nic dělat. Zůstává pravdou, že shakespeareovská témata byla, jsou a vždy budou nosná a univerzálně platná – bez ohledu na dobu i etnickou příslušnost režiséra či herců. | Ozuovská kamera – symbolizovaná kameramanemJúharuem Acutou, kterého známe i z jiných režisérových filmů – snímá dění od podlahy, což vytváří velice zajímavé pohledy na herečky a herce. A když si k tomu připočteme skutečně krásnou třiadvacetiletouMieko Takamine, dostaneme neobyčejný film. | Příběh, který se primárně zaměřuje na vztah sestry a bratra, může působit staře. Rok vzniku snadno zvedne obočí méně zkušeného diváka, ale je to stejné jako s dětmi a prarodiči: Když se malý vnouček přitulí k vrásčité babičce, jedná se o čistou lásku. Stejně to já mám s tímto filmem, který pro mě symbolizuje vítězství upřímnosti nad nucenou dobročinností. | Kdo by to kdy řekl, že japonský film vzniklý v roceněmecké invaze do Sovětského svazua japonskéhoútoku na Pearl Harbormůže tak moc oslovit dnešního člověka. ŽeJasudžiró Ozu, který má na svémnáhrobku jediné slovo, totiž „nic“, natočí komorní drama obrovského morálního významu, aniž by se uchýlil k přepjatým prostředkům. Zkrátka a dobře platí: Méně je někdy více. A promlouvat k lidem se dá všelikými způsoby. Ten ozuovský je mému srdci, přiznám se, skutečně blízký. Nic, které říká vše. Jako to slovo naMistrově náhrobku.

Jasudžiró Ozu ako špecialista na podobný žáner, natočil komornú drámu o členoch rodiny, ktorej zomrie otec. Existenčné problémy a medziľudské vzťahy v kritických chvíľach sú nosnou ideou japonského filmu.

V podstate sa zrovna v tomto prípade ešte jedná len o akési ranné štádium budúcich "ozuoviek" , v ktorej už ale veľmi dobre bádať ICH nasledujúce, režisérske uchopenie + so všetkým, čo k nim skrátka, snáď úplne odjakživa patrí, čiže uprostred diania sa nie vždy nachádza určitá rodinná vetva, rodinní príslušníci, ktorých bude následne 'do detailov' pozorovať, zároveň i pomerne vierohodne skúmať, trebárs v takom význame, že ak sa povedzme, odohrá nejaká, smutná udalosť, spočívajúca v náhlom úmrtí hlavy rodiny, tak vtedy je priam ideálna možnosť sa začať pomaly intenzívnejšie sústrediť v tom zmysle, ako sa zrovna od tohto okamihu začne správať ostávajúci zvyšok rodiny po staršom pánoviTodovi* Ako sa zvyčajne zvykne hovoriť, aspoň sa poriadne odhalili pohnútky a charaktery jednotlivých postáv, ale až vďaka tejto smutnej udalosti, čo vyznieva trochu paradoxne, však? V opačnom prípade by zrejme ostali navždy zahalené, alebo minimálne do toho momentu, pokým by znovu niekto nezomrel, napríklad. No, nie všetky postavy boli automaticky chladné, kedže zo začiatku od tej varinajchladnejšej, som vôbec neočakával, že (u)chytí danú situáciu poriadne za pačesy, pričom o väčšine z nich, si to zväčša myslím, konkrétne o presnej polovici z týchto účinkujúcich, ale presne takýmto spôsobom mali nalinajkovaný scenár * Stále je čo zlepšovať, o čom som sa mimochodom, medzitým stihol sám presvedčiť. * A samotný koniec bol mimoriadne zvláštnym.🤔(23.02.2023)

Japonská klasika komorního charakteru zpracovaného námětu nijak nestárnoucího a v jádru věci platícího i dnes. Rodinné vztahy patří mezi problémy samo o sobě, ať se jedná o cokoliv a kohokoliv. V tomto případě se příběh odehrává v japonské kultuře, ale jak je vidět kromě tohoto faktu, nijak rozdílný není. Máme tu bohatou zámožnou rodinu žijící tak, jak jim osud přál. Když ale náhle zemře nejstarší člen rodiny, vypluje na povrch finanční problém, který právě vzájemný vztah všech členů rodiny významně poznamená. Jak se říká, problémy jsou od toho, aby se řešily, jenomže přijde na to, jak to kdo zvládne a jak je kdo ochotný pomoci. A v tom je jádro celého příběhu, který je zpracován v rámci charakterů daných postav víc než zajímavě. Někdy dokonce nejde o to, co kdo chce a jak kdo chce, ale také o zvyky. Viz. scéna s mladou slečnou, která se rozhodne jít pracovat, ale je jí to striktně vyčteno kvůli hanbě, ponížení a ostudě. Hodně velká klasika japonské kinematografie natočená v art stylu, kde nejsilnější pouto k divákovi má kamera opatrně sledující veškeré dění v podstatě jen jako host. Kamenem úrazu je jen těžko uchopitelný konec, který jako by sem ani nepatřil.(14.08.2019)

Početná Todovic rodina, náležící do vyšších kruhů se sejde na oslavě 69. narozenin otce. Ten nečekaně krátce nato zemře a vyjde najevo, že nebyl tak majetný, jak se předpokládalo a zanechal po sobě jen dluhy. Dům i pozemek se musí dát k prodeji a matka s nejmladší dcerou putují po příbuzných, kde jsou z povinnosti vždy nějaký čas trpěny než se přestěhují zase dál. Na této neradostné odysee je doprovází věrná služebná a jejich opeřenec v kleci, který stejně jako ony, není nikde srdečně vítán.(17.06.2011)