Příběh z Tokia (1953)

„Přijít o děti je hrozné, ale žít s nimi také není vždy snadné. Jeden si nevybere.“ |Staří rodiče jedou navštívit své děti a dva vnuky, se kterými se dlouho neviděli, do Tokia. Přijede i vdova po jednom synovi. Vedou zdánlivě bezvýznamné rozhovory. Ubytují se v domě syna-lékaře, který na ně nemá moc času a jehož dva synové nemají právě ideální vychování vůči prarodičům. Banální zápletka pro více jak dvouhodinový film? Může se zdát, ale to by to nesměl režírovatJasudžiró Ozu(1903-1963), známý japonský režisér, který – teď napíši zajímavost – zemřel na své šedesáté narozeniny. | Já se k Ozuovým filmům dostal zvláštní cestou. Tebe by, ctěný čtenáři, nezaujal názevChuť makrel? NeboChuť zeleného čaje v misce rýže?Tokijský příběhbyl tak mým Ozuovým třetím filmem. To už jsem tušil, že tenhle režisér mi evidentně má co nabídnout. Evidentně. | NázevTokijský příběhzněl epicky. Něco na způsob několikadenního dobrodružství, při kterém staří zapomenou na věk, samozřejmě dobrodružství, které se bude líbit všem třem generacím. Ale toho se těžko dosahuje, když otce-lékaře mohou povolat do práce i v neděli a když jeho synové neví, co je to základní úcta k babičce a dědečkovi. | Některé scény zasáhnou. Když se babička ptá malého vnuka, čím by chtěl jednou být, zda lékařem jako jeho táta, když manželka vyčítá manželovi, že starým koupil příliš drahé koláčky, když přeochotná snacha hovoří s tchyní o zemřelém manželovi. Takových „když“ je ve filmu samozřejmě víc. | Příběh nevypráví ale jenom o sobeckých dětech, tak jednoduché (a černobílé navzdory černobílosti filmu) to samozřejmě není. Zobrazuje rychlost moderního života (film pochází z roku 1953) a to, jak tato uspěchanost negativně ovlivňuje mezigenerační vztahy. Někteří členové rodiny prostě a jednoduše nemají pro staré příliš pochopení ani času. Film se snaží zobrazit jen těžce sdělitelné. A dovolím si napsat, že se mu to daří. | Dva představitelé zaujmou, aspoň z mého pohledu, víc:Secuko Harav roli ovdovělé snachy, krásná, třiatřicetiletá herečka, kterou pozorné divácké oko zná zKurosawovaIdiotaa devětačtyřicetiletýČišú Rjúv roli starého otce, pravděpodobně nejusměvavější herec všech dob. Jeho neodolatelný chlapecký úsměv je podobně výrazný v již zmíněném filmuChuť makrel, který si na tomto místě dovolím doporučit. | A tím asi skončím.Jasudžiró Ozupatří k těm umělcům, které třeba znát, ideálně se k jejich dílům vracet a zkoumat detailně. Zaměřoval se totiž na těžko popsatelné – a to je pak psaní různých recenzí více či méně zbytečné. Takže jedním slovem: Doporučuji.

Pěkný Ozu, nemohu však říct nejlepší, zvláště v závěru, kdy se pořád "ještě něco dodává". Ozu zřejmě chtěl, abychom porovnávali a vyhodnocovali charaktery jednotlivých členů rodiny; rozdíly mezi nimi jsou však (pro naši dobu) tak malé (trochu méně, trochu více), že žádný komentář nevyžadují. Když před pěti lety zemřela moje matka, byl jsem u ní z tuctu jejich příbuzných (její krve) sám.

Je to veľmi podobné o dva roky staršiemu Ozuovmu filmu Bakushū, v ktorom dáva režisér do kontrastu tradičnú rodinu a rozvíjajúcu sa metropolu Tokio. A tiež čoraz viac oddiaľujúce sa vzťahy detí a rodičov a odklon od tradícií a väčšej súnaležitosti s nimi. Ozuova tvorba tak pôsobí silne repetitívne. Podobne ale ako v Bakushū tu chýba silnejší príbeh (film by sa pokojne mohol premenovať na Cesta do Tokia a späť), dramatickejšia poloha, všetko je podriadené minimalizmu. Tempo je veľmi pomalé a spolu s dva a pol hodinovou stopážou sa tak často nevyhne nude. Najpočetnejším slovným spojením je 'sou desu ka' (v preklade niečo ako naozaj?), ktoré je prítomné v každom jednom dialógu a to hneď niekoĺkokrát. Kamera je opäť iba statická, ale napriek tomu pôsobí dobre.

Tōkyō monogatarizachytáva príbeh starších rodičov, ktorí sa rozhodli navštíviť svoje deti. Manželia pochádzajú skôr z rurálneho prostredia, ich deti aj s rodinami žijú naopak na periférií veľkomesta. V snímke je pekne zachytený kontrast medzi spoločenskými a generačnými rozdielmi. Sú to fajn motívy pre kvalitnú existenčnú drámu. No počas sledovania som mal pocit akoby som sledoval propagačný materiál toho, ako sa majú k sebe ľudia správať. Prílišná skromnosť, pokora, slušnosť - aj na japonskú kultúru - vo svojej naivite pôsobý miestamy až komicky. Píšem to aj s vedomím, že ide o film z 50. rokov 20. storočia a obsah sa mi po tej remeselnej stránke páči. 3,5*.

FIlm režiséraYasujira Ozuaz roku 1953 je sociálnou sondou dovnútra nielen japonskej rodiny, ale pravdepodobne aj spoločnosti v čase krátko po skončení druhej svetovej vojny. Krajina sa opäť stavia na nohy a meniace sa priority mladých ľudí vytvárajú medzigeneračné rozdiely, ktoré vplývajú aj na blízke vzťahy v rámci rodiny. Ozu na ploche vyše dvoch hodín vytvára do veľkej miery divadelne pôsobiaci počin, ktorého citeľná príbehová pomalosť je zároveň jeho plusom aj mínusom. Nikam sa neženúci spôsob rozprávania umožňuje divákovi preniknúť priamo medzi členov rodiny Hirayamovcov, vnímať ich problémy a sledovať, ako sa s nimi dokážu v spleti každodennosti vysporiadať. Zároveň však pre túto pomalosť divák nadobúda pocit, ako keby sa v Ozuovom filme takmer nič nedialo, hoci to ani zďaleka nie je pravda. A aj keď pojmy síce nie sú dojmy, dojmy sú v kinematografii zväčša oveľa silnejšie. A to v konečnom dôsledku platí aj v tomto prípade. Príbeh ako taký vo svojej podstate zlý nie je a pomalosť je súčasťou Ozuovho autorského rukopisu, ale v spojení s minutážou snímka nezanecháva najlepší dojem. Minimálne čo sa podania a prezentácie príbehu týka. Film však disponuje aj viacerými pozitívami. Za zmienku určite stojí solídne herecké obsadenie, ktorému dominuje výrazná dvojica starých rodičov (Chishū RyūaChieko Higashiyama) či nevesta ich nebohého syna Noriko (Setsuko Hara). Ako sme už skôr spomenuli, Ozuov film značne pôsobí ako divadelný počin. A to v žiadnom prípade nie je výčitka, ale skôr pochvala. Umožniť takýmto unikátnym spôsobom vyniknúť dovoľuje predovšetkým interiérovým scénam, ktoré tvoria vo filme väčšinu, veľmi dobrá kamera. Keď už je reč o interiéroch, snímka ponúka aj niekoľko exteriérových scén. Spolu vytvárajú zaujímavý pohľad na Japonsko päťdesiatych rokov dvadsiateho storočia, pričom takýmto spôsobom dotvárajú celkový filmový kolorit života a spoločnosti.Tōkyō monogatarije dielom, ktorému do veľkej miery škodí niečo, čo ho zároveň robí svojským - pomalosť. Takisto však ide o film, ktorý vďaka svojmu príbehu o medzigeneračnom strete v rámci jednej rodiny vytvára pozoruhodný pohľad na premeny povojnového Japonska.