Ticho a křik (1968)

Film svojou atmsoférou veľmi podobný Beznadejným, ale po príbehovej stránke je slabší a hlavne nudnejší. Pomalé scény, skúposť na dialógy a dovysvetlenia. Naopak, príliš často sa objavujú pasáže, v ktorých vojaci posielajú iných ľudí postaviť sa tam a tam, čo pôsobí trápne až nezmyselne. Vadila mi aj štylizácia. Záver s vytrhnutím sa z kruhu síce zaujal, ale celkovo ma to viac než len neoslovilo.

Vesnice a v ní vojáci a civilové (muži a ženy). Neznáme dobře jejich vzájemné vztahy, ale víme, že mají svoji minulost a mohou mít i svojí budoucnost – alespoň u těch, kteří se jich dožijí. Postupné odhalování, přemísťování, manévrování připomíná hru v šachy, přičemž některé figurky provedou piruetu, složí se k zemi a zase vstanou, políbí se atp. Osud každé figurky závisí na tom, do jakého silového pole se dostane. Už dávno nejde o šachy ve smyslu výhry, prohry, remízy nebo patu, jde o to obsadit co možná nejbezpečnější políčko. Ale i to některé figury odmítají. Navíc jsou do hry vpuštěny ženy, které se pokoušejí vnést do hry svá vlastní pravidla - stávají se zároveň šachisty i figurami... Jancsův svět není naším světem, ale když se oba světy dostanou do kontaktu mohou se buď prolnout nebo střetnout. Co je lepší varianta sám nevím. Jedno však je a vždy bude jisté, v obou světech je občanská válka - právě na základě znalosti, známosti a paměti -, tím nejodpudivějším projevem mezilidských vztahů.

Jancsó natočil Ticho a krik pre Maďarov. Respektíve pre historikov po celom svete, ktorí sa vyznajú v maďarských dejinách. Tí ostatní si musia vzdelanie doplniť, inak sa budú v deji strácať, prípadne sa nebudú mať čoho chytiť. To nebol myslím taký problém pri Beznádejných, pretože tí mali pomerne príťažlivý dej. Napriek tomu mi ku šťastiu študovanie maďarskej histórie nechýbalo, pretože ak je film kvalitný, tak to jednoducho z neho vycítime aj pri nepochopení niektorých súvislostí. Ticho a krik je značne neveselý film, zaujme pomaly krúžiacou kamerou pri dlhých záberoch, jedným príťažlivým full frontalom a vôbec faktom, že rieši veci bez uvedenia diváka do problematiky. Ale prečo nie.

Text distributora slibuje dokonalou jednotu obsahu a formy, ale dle mého skromného názoru jí dosahují až Hvězdy na čepicích. Ačkoliv je Ticho a křik zaměřeno více individuálně, a proto by divák čekal hlubší emoce vůči utrpení postav na plátně, a proto i hlubší obsah, bude (alespoň já byl) překvapen, že se efekt nedostavil a prim v pozornosti přebírá forma neboli dokonalá kamera. Autoři totiž postavili před diváka postavy již před začátkem filmu hotové, na plátně se nevyvíjí a my se jen snažíme zjistit přesný vztah mezi nimi a jejich motivace, jež ovšem již v hrubých obrysech známe od počátku (a nebo které divák nemůže sám ba ani předpokládat, posléze je postaven před hotovou věc/ rozřešení, která však nemá v příběhu/poselství filmu valnou důležitost - myslím tím závěrečnou aféru s nápoji) a které tak neskrývají látku pro naše sblížení s nimi, zvlášť když jejich osobní historie jsou přebity obecnou tísní ze svévole hortyovské moci. To kamera je jiná věc, Jancsóovo odpoutávání se od nutnosti střihu směrem k větší a větší plynulosti záběrů byla chronologicky patrná v každém jeho (následujícím) filmu, zde je již střih jen nezbytným (časovým a prostorovým) prostředníkem mezi dvěma situacemi/ scénami, po jejichž uvození se již celá scéna obejde bez jakéhokoliv střihu.

Strašný, děsivý, silný film. Jeden ze tří nejsilnějších Jancsóů co znám. Některé obrazy mi z hlavy jen tak nevymizí. Jádro je ve scéně "hostiny". To nevyřčené v potkávání se žen a perzekvovaného v tichu větru na dohled od "pozemku" statku přesahuje významy zde zpracovávané téma útisku. Existenciální smutek, metafyzika úzkosti mimo "domov" a tíseň míjení se, asymetrická osadou dvou žen a jednoho muže - tak málo o nich víme...