Soukromé neřesti, veřejné ctnosti (1976)

Nadčasová společenská satira, kdy si za panovníka a jeho nohsledy včetně generála můžete dosadit kohokoliv. Touha po svobodě, anarchii a bourání starých pořádků ve vizuálně působivém zpracování. Někde mezi Brassem, Jakubiskem a Pasolinim, v určitých záběrech připomínka i pozdějšího enfant terrible anglického filmu - P. Greenawaye. Následník trůnu je natolik vzpurný vůči monarchii, že jeho konání nemůže být déle přehlíženo. Hravost a nevázanost tak logicky dospěje k tragédii. Jak zkompromitovat šlechtu? Opít ji, lépe řečeno ožrat, nafotit a vmést vladaři do tváře. Ač nahoty je zde přehršel, nepůsobí vulgárně. Poetické záběry navozují dojem zastaveného času. Poněkud bizarní je znásilnění generála, což lze chápat jako alegorii. Tenhle snímek je hlavně italský, mně to však rozhodně nevadilo.

Není to špatný film, jen by potřeboval pořádný děj. Obrazová stránka je dokonalá, o tom potom, ale zvlášť první část prostě nudí, nepřináší žádný posun vpřed, jen neustále se opakující tytéž scény, i když nápaditě a vkusně natočené. Forma přebila obsah. Experiment, který sice zestárl, ale udržel si uměleckou úroveň, což se nedá říct například o Pasoliniho filmu Saló aneb 120 dnů sodomy (1975). V rámci žánru za 3.

Docela tomu sluší onen historický ráz a skutečnost, že to má nějaký děj, i když je to jen taková cesta jedné postavy, kterou kamera neustále sleduje. Snímek není vyloženě explicitní, na druhou stranu se zde najdou záběry, které mohou docela mile překvapit, a to nejen mužské publikum. Jako kdyby ale snímek nevěděl, jestli chce být erotický nebo vypravěčský.

Soukromé neřesti, veřejné ctnosti režiséra Miklóse Jancsó je verzí tajemstvím opředeného příběhu smrti následníka Rakouského trůnu v Mayerlinku. Zatímco jiná (četná) zpracování sází na romantickou sladkobolnost oficiální verze sebevraždy dvou milenců, kteří kvůli nemožnosti být pospolu, volí smrt, vystavěl Jáncsó zápletku Mayerlingu jako trest za velkou swingers orgii plnou drog, alkoholu, sexu a blasfémie vůči mocnářství a mocnáři a v širším kontextu i jako další podobu svého zásadního tématu, vztahu moci a slabých (či slabších) – včetně svého oblíbeného hrozivého motivu exekuce ze zálohy (zde ve spánku). 4/5 filmu zabírají „nahé“ scény, souvisí to zřejmě i fází určitého typu filmu 70.let, kdy ještě nebylo přesně odlišena pornografie od soft porna, či erotického filmu (napadají mne – bez ohledu na hloubku díla, či zvučnost režisérských jmen Ošimova Korida lásky, příšernosti Morrisseye či Johna Waterse, Borowczykovy soft vintage porna, či Brassův Calligula). Podle mě jde o plody lidského ducha, které si v přiznání své mělkosti a ubohosti nachází velice specifickou cestu k transcendentnu - Decadence Now! V Soukromých neřestech nevidíme jedinou erekci, údů a hrm je tu zato nepočítaně, nahá prsa jsou zabírána bez ustání, objeví se zde masturbace, felace, markýrovaný pohlavní i anální styk a třešničkou na dortu byly v tomto ohledu alespoň pro mě mimo porno ještě neviděné záběry transsexuála v roli následníkovy milenky, slovenské krásky Marušky Večerové. Jancsó se v žánrově nevymezeném panství erotiky pohybuje celkem se ctí, představitelé jsou vybráni mezi mladými a krásnými lidmi (je na co se dívat), typicky jáncsóovské dlouhatananánské záběry podmalované hudbou působí uhrančivě zejména pokud jsou spojeny s pohybem těl ve volném prostoru (tance sjetých aktérů v plenéru), trochu víc již nudí zpomalené záběry markýrovaného milování – po víc jak třiceti letech, v době záplavy více i méně autentického porna není jejich snímání ani dostatečně stylizované, ani věrohodné. Iritující může po chvíli být C&K dechovka, která doprovází takřka celý film (osvěžující výjimkou je brutálně rychlý soubor uherských lidovkářů), již zcela naivní je traktování „smacího“ žlutého prášku – drogy, kterou si aktéři před orgií sypou do pití, a která jim vzápětí uvolňuje jakékoliv zábrany – sem s ní! Co je to za věc??? Celek působí dojmem díla, které vzniklo za přebohaté finanční podpory italských producentů (dovedu si představit jejich zájem na „skandální“ přehlídce tolika nahých zadků) na úkor sevřené a esteticky ukotvené výpovědi, jakou Jancsó předvedl ve svých starších maďarských filmech. Když v roce 2019 pročítám zdejší commenty, je pro mě překvapením, kolika natvrdlým hátéčkám v téhle době ještě Jancsóovy nahotiny vadí-). PS: ...mrkněte na protagonistku Ilonu Staller - i Cicciolina začínala v artových filmech.

Sme v polovici 70-tych rokov a tabuizované scény sa stávajú realitou. Nie je na tom nič zlé, keď sa scény dostanú do príbehu, ktorý má hlavu a pätu, čo v tomto prípade nie je také isté. Umelecký a poetický pohľad je značný a vďaka nemu.