Elektra a její pravda (1975)

Opäť režisér Jancsó a opäť rovnaký výsledok - že ma to neprekvapuje. Minimalizmus, prechoreografovaná štylizácia, symbolika a pomalé dlhé zábery aj v prípade antickej tragédie. Presah na dobovú maďarskú politiku mi asi (statočne) unikal. Záverečný (sovietsky) červený vrtuľník ako mytologický vták je poriadny úlet, aj keď mi pripomenul francúzsku rozprávkuOslia koža.

Miklós Jancsó přetváří antický příběh Elektry do podoby filmové alegorie, skrze níž tematizuje cyklický charakter dějinného vývoje, věčný boj proti tyranii i nevyhnutelnost revoluce. Využívá mýtus jako obecnou metaforu pro širší reflexi dějin politiky i lidské společnosti, v nichž se neustále střídají otroctví s tyranií a tyranie s novými řády, jež se však později samy mohou změnit v represivní systémy. Děj je zasazen do maďarské pustě, která svou rozlehlostí i prázdnotou účinně nahrazuje jevištní prostor antické scény, stejně jako představuje jeviště pro nadcházející revoluci. Jancsó se opírá o svůj charakteristický styl: dlouhé nepřerušované záběry s do detailu promyšlenou choreografií postav v mizanscéně. V souladu s délkou záběrů i snahou o zachování jednoty režisér pracuje s vnitro-záběrovou montáží, kdy plynule přechází z celků k detailům a zpět k velkým celkům. Častokrát organicky propojuje akci ve vícero plánech, čímž dosahuje soudržnosti i kontinuity: Elektra v popředí, Orestés za ní, první vlna komparsu (chodci), druhá vlna komparsu (chodci), třetí vlna komparsu (jezdci na koních), vrtulník ve vzduchu. FilmováElektra(snad) vychází z konceptu marxistické dialektiky – myšlenky, že dějiny jsou jen sérií protikladů a působení protisil, které jediné vedou k tolik vytoužené změně. Elektra zosobňuje onu revoluční sílu, která svrhne tyrana, padá, ale v závěru nastoluje nový režim. Tím Jancsó tvrdí, že revoluce není konečným vítězstvím, ale pouze přechodnou fází v nekonečném procesu bytí. Závěrečná scéna s vrtulníkem přináší vrchol, který lze interpretovat na více úrovních: 1) jako nástup moderní technologie, což podporuje nadčasovost příběhu 2) šanci na vybudování nové společnosti – v kontextu filmu tedy komunismu coby ideálního řádu, jenž má překonat řády dosavadní. Navzdory závěrečnému splynutí všech během oslavného tance, vybízí tato scéna k hlubšímu zamyšlení, zda Jancsó reprezentuje komunismus jako definitivní řešení, nebo spíše coby další fázi v nekonečném cyklu společenské revoluce... toť otázka!

Tím závěrem mě sice Jancsó hodně naštval, jelikož jím celé to podobenství shodil do echt komunistické agitky a pokazil tím skutečně hodně, ale po delším přemýšlení jsem se nakonec rozhodl u těch čtyř hvězd zůstat, i když jsou výrazně slabé. Jinak mě to totiž bavilo, zajímalo, přišlo mi to skvěle napsané i zahrané (hlavně Mari Törőcsik hraje skvěle), pár zajímavých myšlenek v tom taky je a fascinovalo mě i to netradiční zpracování, kdy se vše odehrává jen na poli. Zajímavý ale je i fakt, že se k němu Jancsó vrátil minimálně ještě vSezóna příšer. I jako podobenství o tom, že žádný totalitní režim není dobrý, to funguje dost dobře, jen to holt hodně kazí ten závěr, který jako by tu myšlenku celou úplně shodil a východisko viděl v jiné totalitě... Ech. Ale když zavřu obě oči, zatnu všechny zuby a budu předstírat, že jsem to před příletem červeného vrtulníku vypnul, tak to na ty čtyři hvězdy ještě je. Jen tak tak. Slabé 4*

Miklós Jancsó ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Jeho film mě baví výtvarným zpracováním, alegoriemi, čerpáním z folklórních tradic, minimalismem v projevu herců. Ale jeho pojetí antického tématu na mě citově vůbec nepůsobí a ubírá se poněkud jinou cestou. Rozporuplný závěr, který mnozí vnímají jako facku do tváře, mě tak vlastně nijak nepřekvapil.

Nadčasové myšlenky o spravedlnosti, krutovládě či odvážné vzpouře proti útlaku ke mě z této originální filmové adaptace starořecké divadelní hry silně pronikly. Stejně tak samotné zpracování budilo ve mě dechberoucí pocity. Tu folklorní, taneční, občas až lehce cirkusovou stylizaci s vojáky, jezdcemi, tanečníky, koňmi, holuby a orly či lidovým zpěvákem zde Miklos Janscó se svým štábem zrežíroval do nádherného divadélka, rozehraného v sérii několika dlouhých dynamických záběrů uprostřed přírodní mizanscény. Ta je zaplněna v doprovodu všech myšlenek a rovněž působivého herectví Mari Törőcsikové natolik úchvatným děním, až divák v jistých chvílích neví, co má dřív sledovat. ALE... s Elektrou mám úplně stejný problém jako s francouzskýmSoudcem a vrahem. I zde se z mimořádného filmu v posledních minutách stává primitivní komunistická agitka. Jancsó se svým levicovým smýšlením rozhodně nikdy netajil, ale zatímco ve svém jiném filmuLid dosud prosí(1972) se zaměřuje na téma revoluce prakticky celý film a ideologickou linku neskrývá, zde k tomu zneužívá prastarou divadelní hru, myšlenkově nabitý příběh o odvaze jít proti davu předvádí v silně nadčasových konotacích, aby pak v posledních minutách vyvalil na diváka doslovní propagandu socialistické revoluce. To Janscóovi neodpustím, takže plný počet hvězd se nekoná.85%