Hvězdy na čepicích (1967)

[2,5*]"Ты русский?" "Русский." "Беги!"Veľmi zvláštne pojatá vojnová dráma, ktorá z nejakého dôvodu vyvolala veľký ohlas v USA a dokonca bola zaradená aj do zoznamu1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Z môjho pohľadu je ale toto dielo zaujímavé iba z historického hľadiska, prípadne ešte kamerou, bez prestania krúžiacou po scéne. Inak mi to pojatie, tváriace sa strašne dôležito a akože artovo, veľmi nesadlo, celé mi to pripadá akési pozérske. Čo sa "diania" týka, to je poriadne nezáživné a nemá hlavu ani pätu (chápem, že ide o zámer). Striedavo je v zábere raz jedna, potom zase druhá skupina, pričom v jednom momente daná skupina uteká, v ďalšom momente zase naháňa tých druhých (režisér sa údajne neustálym pohybom ľudských más snažil niečo vyjadriť). Dookola tam niekto niekoho niekam posiela ("Ty choď tam a ty zase tam."), dookola sa tam niekto vyzlieka a zase oblieka (v prípade tých ruských dev ide aspoň o nejaké spestrenie), občas tam niekoho, len tak z dlhej chvíle, odstrelia. Najhoršie na tom všetkom je ale to, ako sa všetci tvária nezúčastnene, nejakých emócií sa tam proste nedopátrate. Čo by som ešte snáď mohol vyzdvihnúť je to, že film dokáže celkom zručne stvárniť brutálnu povahu občianskej vojny v Rusku a v podstate poukázať na nezmyselnosť akejkoľvek vojny. Keď chod dejín vezmú do rúk zelené vygumované mozgy, nič dobre z toho proste vzísť nemôže. Krvavé masakre sú potom na dennom poriadku a vo vzniknutom vojnovom chaose to občas vyzerá tak, akoby bojovali všetci proti všetkým (obe strany si popravujú vlastných, napr. bielogvardejec popraví kozáka)."Последний раз я прошу вас. Отделите красных от белых!"

Ano, násilí plodí jen další násilí a to, co je normálně zvrácené a naprosto nemorální, je za války bráno jako obyčejná rutina. To je celé poselství filmu, je to pravda a naprosto s tím souhlasím. Jenže Janscó tu myšlenku o rutině vraždění převedl i do filmu, protože i přes (u Jansca tradičně) skvěle koncipované záběry a slušnou kameru to celé působí hrozně rutinně a mechanicky, bez čehokoli silnějšího a zajímavějšího. A o to víc to kazí fakt, že to v podstatně nemá děj a všechno jsou to jen neustálá jatka. Takové vedení bych pochopil u akčňáku, ale u artového válečného filmu to moc nechápu. Sice se tu neustále "něco děje", ale i tak se mi tenhle styl rychle omrzel a ke konci už dost nudil. A vztah k jakékoli postavě jsem si tu díky tomu samozřejmě taky nevybudoval. Sice chápu, proč to je tak natočené, ale nefunguje to tak, jak Jancsó zamýšlel. Nebo aspoň já to tak vnímám. Ty slabé tři tomu za slušnou filmařskou stránku, skvěle vedené scény a skvělou myšlenku dám, ale jinak mě to celkem zklamalo. -------- EDIT 12.3.2025 - Po druhém zhlédnutí víc vážně beru ten nápad s nemožností s kýmkoli sympatizovat nebo se na něj napojit, protože ano, ve vypjatých situacích, kdy jde skutečně o život a neodhadnete nic, to skutečně nejde a lidé se tak nedají dělit na kladné a záporné (což platí vlastně vždycky), ale zase na druhou stranu, postavit celý film jen na tom (byť hravě a i s nějakou menší gradací) mi přijde ne zrovna šťastná volba. Může určitě dopadnou i tak, že vás ten nekonečný cyklus "hypnotický" pohltí, ale já se holt i napodruhé budu řadit ke druhé skupině, která si po čase prostě musela říct "ok, a co dál?". Mohlo to mít 20 minut, mohlo to mít klidně čtyři hodiny a vyšlo by to nastejno. Takže jako gesto ok, vlastně mi to jedno sympatické a moc se mi líbila práce s prostorem a (někdy i několikanásobnými) plány, ale víc kladů z toho nevytáhnu. Lepší 3*

Velmi depresivní snímek s perfektní kamerou a výpravou. Tak trochu svým stylem připomíná Nabarvené ptáče, ačkoliv nemá žádného ústředního hrdinu. Na svou dobu jistě velmi naturalistický film, který jistojistě inspiroval nespočet dalších tvůrců. Jancsó vrhá na plátno skupiny a skupiny postav, které jeví bazální subordinaci, kdy divák rozezná vedoucího člověka, aby jej po několika minutách viděl jako (mnohdy brutálně) zavražděného válečného zajatce, jehož kat je i se svými společníky za dalších pár minut poslán na věčnost jinou skupinou vojáků, kteří vévodí filmu na dalších pár chvil. Velmi surové zobrazení války, ze kterého vystupuje utrpení fyzické i psychické bezbranných civilistů. Scény se střílením raněných a zajatců v případě obou bojujících stran mluví sami za sebe.
Je druhotné, zda divák postřehne, že se nachází v prostředí poválečného Ruska, neboť charakteristika války a jejích dopadů je zde naprosto nadčasová a univerzální, stejně jako historicky korektní a zároveň obecné rozdělení na Rudé a Bílé. Divák na plátně absolutně nepozná jakékoliv ideály či důvody jednotlivých stran. Prostě se válčí a je jedno, s kým jdete, protože tak či onak je osud stejný. Podobně působí i pozdější díla jako Fukunagovo Beasts of No Nation či famózní Malickova Thin Red Line, ačkoliv se s Hvězdy na čepicích srovnávat po dalších stránkách nedají.
Zajímavé je všímat si výzbroje obou stran (možná všech tří stran, pokud nebudeme brát Rudoarmějce a interbrigády za stranu jednu), kdy Bílý drží vojenské stejnokroje, kvalitní výzbroj a nějakou bazální disciplínu. Otázkou je, jak to zrcadlí realitu a nakolik je to tendenční z pohledu politického podbarvení filmu.
Naprostý zmatek, díry ve velení obou stran, všichni proti všem. Chaos a zbytečné oběti, zejména v řadách civilního obyvatelstva. Tragédie ruské občanské války.

Málokedy vidím maďarský film. Viem, že Miklós Jancsó je známy režisér a tiež, že jediný film, ktorý som od neho videl, ma nenadchol (A mali 17 rokov). Nemám potrebu hrať sa na filmového fajnšmekra a vyzdvihovať nejaké pozitíva tohto filmu. Skôr mi prišli na um slová, že smrť jedného človeka je tragédia, smrť tisícok je iba štatistikou. Presne ten pocit som postupne nadobúdal počas sledovania filmu. Ku koncu ma už absolútne nezaujímalo kto je kto, a kto v tých nezmyselných zabíjačkách vlastne víťazí. Spokojnosť sa dostavila, až so záverečnými titulkami.

(1001) Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec.