Becket (1964)

"Ale Veličenstvo, musíte rozlišovat mezi obyčejnými majiteli půdy a svatou církví."/"Zákon rozdílu nečiní..."Dialogy v tomto historickém dramatu o středu královského vladaře s katolickou církví jsou často plné zajímavých postřehů a úvah. Samotný film se atraktivně, i s několika odlehčenějšími scénami a romantickým motivem vyvíjí od společných putování dvou kamarádů, jež se postupně vzájemně rozkmotří. Mladý Peter O'Toole předvádí coby Jindřich II. fantastický výkon a dost jsem si ho užil. Přesto jsem se časem nemohl zbavit dojmu utahanosti. Nevadí mi divadelní styl, na jaký jsem zvyklý z klasických TV inscenací.Becketmi svými chytrými konverzačními dialogy připomněl hry Oldřicha Daňka, který podobně dramatizoval útržky z historického královského prostředí různých zemí. Tady jsem občas nabyl hypotetického dojmu, jakoby Britové sebrali takový jeden útržek od Daňka (reálně tedy od jiného, možná spřízněného francouzského autora) a protáhli ho na obří délku v podobě dvou a půl hodiny pomocí série výplňových scén královských pochodů, občas i méně záživných dialogů vedlejších postav s méně výrazným hereckým ztvárněním, a provedení hry pro mě časem začelo ztrácet spád.Lev v zimě(1968) se mi líbil rozhodně víc.[70%]

"Prequel" k slavné klasice Lev v zimě určitě také není špatné divadlo. Burton úspornými prostředky, a zejména O'Toole v roli krále Jindřicha II. působivou živelnou kreací táhnou spolehlivě celý film, což je radost sledovat. Herectví těchto mistrů par excellence. Bohužel je tento snímek na dnešní dobu dost rozvleklý na to, že pojednává prakticky pouze o složitém vztahu dvou (bývalých) přátel. A dále drobná úprava v rámci umělecké licence, resp.zjednodušení historických skutečností pro účely dramatizace je jistě nutné, nicméně celkovým přístupem k látce mi to bůhví proč připomnělo až Vávrova Husa. Oproti němu je však Becket poměrně historicky přesný.

Překvapilo mě (a z toho jsem naprosto nadšen!) jak parádně na to navazuje Lev v zimě. Ano, z historického hlediska to samozřejmě dává perfektní smysl, ale jedná se o dvě různé hry od dvou rozdílných autorů, a přitom je to jedna z nejlepších dvojprojekcí, jaké jsem kdy zažil, protože tohle je opravdu první část Lva v zimě. A Peter O'Toole, který si právě tam zopakoval roli Jindřicha II. je tak jen třešničkou na povedeném dortu. Becket nabízí to, na co jsme zvyklí. Strhující dialogy, úchvatné herecké koncerty zejména ústřední dvojice, ale i všech zúčastněných. Nádhernou výpravu (převážně exteriérovou, ale to opravdu nevadí, tím více vyniknou perfektní dialogy) a neskutečný zážitek, na který dlouho nezapomenete. A jedinečný český dabing plný velmistrů, snad jeden z nejlepších vůbec. Úžasné po všech stranách. 85%.

Zajímavý kus historie pojednávající o přátelství a pozdějším sporu krále Jindřicha II. a arcibiskupa Thomase Becketa. Spor je pravomoc státu soudit kněží, pravý důvod ale spočívá v tom, že žárlivý Jindřich II. neunese, že Becket dal přednost církvi a Bohu před ním samotným. Naprosto skvostně zahráno - O´Toole jako ješitný, panovačný, opovrhující a svým způsobem milující šlechtic, Burton jako tápající, marně hledající a nakonec oddaně věřící v boží vůli. Jako kus historie slušný, jak film mě to ale trošku nudilo - je to zbytečně dlouhé, divadelní a strašně suché, což jsou ale spíše moje subjektivní výtky.

Obdivuhodným způsobem, i díky obsazení ústřední dvojice, zfilmované Anouilhovo drama. Film se vcelku přesně drží textu divadelní hry s námětem z anglické historie 12. století o přátelství a a posléze rivalitě mezi králem Jindřichem II. Platagenetem a Thomasem Becketem. Oproti ztvárnění hry nelze mít námitky a tento film bude patřit k těm, ke kterým se vracím. Tak jako se vracím k některým filmovým zpracováním Shakespearova Richarda III. Anouilhovo drama „Tomáš Becket aneb Čest Boží“ a Shakespearova „Richarda III.“ beru stejně – znamenitá hra na straně jedné, historicky nespravedlivá – v případě Anouilhova dramatu a filmu podle něj natočeného - nespravedlivá k Jindřichu II..
Pochopitelně u divadelní hry je prvotní, vedle samotného textu, její provedení a v tomto konkrétním případě si nemohu stěžovat ani na architekturu filmu ani na obsazení a už vůbec ne na text. Filmového Jindřich II., ztvárnil fešácký Peter O'Toole; vzhledově se Plantagenetovi polichotilo, aby se mu ubralo na charakteru. Jindřich II. je oproti Becketovi dětinštější, méně inteligentní, citově nevyrovnanější a až příliš, příliš závislý na Becketově přátelství. Na Becketa naloží povinnosti kancléře a posléze i povinnosti arcibiskupa z Canterbury. Jenže jeho přítel vezme svoje církevní postavení vážně a postaví se ve sporu krále a církve na stranu církve a panovník reaguje jako zneuznaná milenka - odvolává se na dávné přátelství, doprošuje se, až mu ve slabé chvíli ujede ona tradovaná věta o potřebě zbavit se obtížného flanďáka.

Takže ano - je bezvýznamné stěžovat si na historické nepřesnosti u skvěle napsaných divadelních her. Ale můžete cítit smutek nad pokřiveným obrazem neobyčejného člověka, který zůstane většinově znám (pokud jeho jméno dnešním lidem vůbec něco řekne) hlavně jako iniciátor smrti budoucího světce a možná ještě jako muž, který měl problémy v rodině.
Smutek nad tím, že Jindřich II. Plantagenet, jehož nástup na trůn znamenal pro Anglii mír po letech děsivé anarchie občanské války, zůstane ve stínu muže, který spíše než nesobecký boj za práva církve, ztělesňuje osobní pýchu, maskovanou bojem proti jakékoli snaze panovníka upravit vztah mezi mocí duchovní a světskou.

Jindřich obnovil systém královské správy, položil základy ústřední moci, kterou opřel o existenci finanční komory a o soudnictví. Jindřich – král ctící anglosaské tradice samosprávy, zdokonalil správu země, ve které zavedl novou funkci „putující soudce“, zavedl tradici pravidelných zasedání porotních soudů (zasedají dodnes). Díky Jindřichovi se anglicky mluvící země po celém světě řídí anglickým common law, zvykovým neboli obecným právem.
Jindřich ovšem neuspěl s Claredonskými úmluvami, upevňujícími autoritativní vládu a mj. mající přimět církev, aby se ve své světské funkci podřídila životu a zákonům země (například třetí ustanovení, převádělo osoby duchovního stavu pod přímou moc panovníka; zabraňovalo aby kdejakému ničemovi nestačilo jen vstoupit do jakéhokoli církevního řádu a už se těšit soudní shovívavosti). Po urputném boji musel panovník ustoupit. Vtělením a symbolem tohoto boje se stal Thomas Becket, muž neznající slovo kompromis. Dle hry muž na straně Boha, muž který nalezl svoji ztracenou čest a pro Boha a čest dále žil, pracoval a posléze, na popud krále, zemřel.
Z Becketa se stal mučedník a světec; Jindřich poté „jen“ zachránil své državy od ničeho menšího než od úplného interdiktu nad celou Anglií i všemi francouzskými lény. Penězi i svým osobním ponížením.

„Tak co, Tomáši Beckete, jsi spokojen? Klečím tu nahý na tvém hrobě a tvoji mniši mě za chvíli budou mrskat. Krásný konec našeho přátelství. Tvoje tělo, probodené dýkami mých baronů, hnije v tomto hrobě a já tu čekám nahý v průvanu jak pitomec, až přijdou ti tvoji surovci a pustí se do mě. Nebylo lepší se dohodnout?“