Téma (1979)

Vytecna Инна Чурикова v psychologicky zadumanem pribehu o dramatikovi, ktery v ramci tvurci krize odjizdi na venkov hledat inspiraci. Snih, zima, hrbitov, malomesto... Dobry a pekne koukatelny film k zamysleni.

Těžká tvůrčí krize protagonisty, navíc v zemi, která v tvůrčím rozletu brání víc než dost, do toho navíc v situaci, kdy je hlavní hrdina všemi neskutečně vychvalován, ačkoli si o své tvorbě myslí, že už dlouho za nic nestojí. A hledá Téma, záměrně s velkým T, se kterým by našel ztracenou chuť zase psát divadelní hry. Je to taková pomalejší ponurá depka, navíc z prostředí zapadlého a věčně zasněženého ruského městečka, které tomu obzvlášť dodává potřebnou atmosféru. Tvůrčí krizi zde pak narušuje postavy Sašy, která jako jediná dokáže být k dílům protagonisty kritičtější a on v ní postupně začne hledat cestu k Tématu - což ale přinese nejednu obtíž, přičemž snad každá z nich může být důvodem, proč to po dotočení šlo hned do trezoru. Zapomenutý umělec, který netvořil v duchu socialistického realismu, pak i téma emigrace, které stálo úplně na začátku v podobě zakázkového tématu... Má to opravdu hodně do sebe, navíc se mi na tom dost líbily cynické myšlenkové pochody protagonisty, které často posměšně komentují situaci okolo něj - a svojí povahou i "nechtěně" jeho samotného. Na základě dvou filmů se to sice určit nedá, ale přijde mi, že Panfilov rád jako hlavní postavu vytvořil někoho kontroverzního a svérázného, protože podobně složitý charakter má i Paša vZačátku. Právě takový typ postavy pro mě v jeho filmech dělá nejvíc, protože fikční svět okolo sebe dělá automaticky pestřejší, i když takový nemusí být, ale z dominantního hlediska takto jednající hlavní postavy je výrazné úplně všechno. Snadno se mi na to napojuje, jen si budu muset tak dvě scény ještě někde připomenout, protože si nejsem jistý, jestli jsem pochopil jejich význam - a o závěrečné to platí nejvíc, byť v ní možná hledám víc než je a prostě jen zobrazuje takovou pointu, která je z toho hned vidět. 4*(14.11.2025)

Dva zasloužilí literáti si vyjedou, pochopitelně v tmavé Volze, na venkov, samozřejmě na daču (i s barevnou televizí a telefonem). Řady ocenění a veřejná váženost je samozřejmostí, stejně jako čestná členství v uměleckých organizacích. Jeden už se těší jen na setkání s butylkou, pohodlný měšťácký život v zemi socialismu zvítězil nad náročnou dobou nejistoty, doba úsilí a vzletu je již daleko vzadu, jako válka. Druhý ještě nezapomněl, že se v něm kdysi skrývalo něco víc, tuší, že kořen života snad ještě úplně neobrostl pohodlnou jistotou práce v průměrnosti. Je to typický ruský úkaz - pod sarkastickou a zahořklou slupkou polévanou vodkou a odevzdaností vře nespokojenost. Pokouší se nalézt cestu ven (zpět), a ať už je to zpočátku zvědavost, pak ješitnost a posléze snad láska, pokus se odehraje skrze múzu. Spíše komorní film, který však ukrývá více než se zdá (např. celkem 4 typy života umělce - konformisty, jenž tvoří pro živobytí; "mučedníka", který je ochoten svému umění obětovat sebe či své společenské postavení (zde rolnický básník); nekompromisního ale hrdého umělce, jenž chce proslavit své dílo i sebe (zde hrobník-emigrant). A nakonec hlavní hrdina, vědomě či nevědomě usilující o kvalitní dílo i uznání, a jak ukazuje typicky ruský optimistický závěr, je nemožné vše skloubit...).(23.06.2014)

Úžasně sevřené rozpracování věčného ruského tématu venkova jako naděje morální obrody národa. (Spoilerozní: Návštěvník - umělec v kontaktu s prostředím daleko od ruchu centra si ze střípků informací sebevědomě vytváří konstrukce, které se následně znovu a znovu s novými informacemi a setkáními hroutí, umělcův sebeobraz toužící po očištění a tvůrčí aktivizaci se zaseknul ve spirále). Povinný faustovský film s všelidskou platností o umělecké odpovědnosti, tvůrčí strnulosti či vyčerpanosti, o inspiraci. Rafinovaně střídmé filmové prostředky a herectví v geniálním obrazu Ruska a lidské duše, velká scénáristická síla dvojice Červinskij-Panfilov. Film, který u nás v druhé polovině 80.let patřil mezi největší vlaštovky tání i filmové trháky pro svobodomyslné (neplést s tržní karikaturou svobody) diváky a dodnes neztratil svoji sílu.(20.02.2014)

Stárnoucí cynický dramatik si jede odpočinout do malé vesnice - to, co zde nalezne, se však stěží dá nazvat odpočinkem. Panfilov příliš nezklamal ani tentokrát - opět hořký příběh, hraný převážně na více či méně odlehčenou notu, opět fascinující Inna Čurikova a opět podívaná, která sice za srdce nechytne tak pevně, avšak i přesto člověk po zhlédnutí filmu nemá pocit, že by to byla ztráta času - ba naopak, z nějakého neurčitého důvodu mu zůstane v hlavě ještě několik dní poté...(21.09.2007)