Tajemství (1974)

Celkom zaujímavá úteková zápletka podivného trojuholníka, ktorá síce skrýva isté tajomstvo - mysteriózna atmosféra je celkom fajn - ale do konca filmu sa divák nedozvie akého. Prečo sa nakoniec žena vyspí so záhadným chlapíkom, tiež vysvetlené nie je; hlavná vec, že sa ho bojí, resp. nenávidí. A ešte sa k tomu spolu aj priznajú. Záver vyznieva povedal by som typicky francúzsky.

Tajomstvopod taktovkou Roberta Enricoa, je naprosto tajomnou záležitosťou, čiže by sa v podstate dalo celkom podotknúť, že samotný názov tohto titulu, jednak priamo korešpondoval so svojou všadeprítomnou, obzvlášť znepokojivou atmosférou, ktorá by sa miestami dala normálne krájať na márne kúsky, a tak tým pádom na nej film neustále ťažil, skrátka bol na nej naprosto závislým, kedy ani vôbec nezáležalo na tom, kde sa postavy zrovna nachádzali, lebo stále prevládala akási, skľučujúca nálada naprieč týmto, vskutku, dosť nepredvídateľným a tajomným dianím po scenáristickej stránke veci, súčasne i niekoľkokrát ešte podtrhnutým akýmisi, záhadnými flashbackmi ohľadom protagonistuDavida Daguerreav podaní vynikajúceho Jeana-Louisa Trintignanta, ako človeka, momentálne sa nachádzajúceho v ozaj nezávideniahodnej pozícii, zároveň i unikajúceho, následne sa ukrývajúceho u istého páru v podobeThomasa&Júlie, ochotných poskytnúť mu pomocnú ruku, ale snáď automaticky sa natíska (pomocná) otázka v tom zmysle, že vlastne dokedy budú môcť takto fungovať, a to predovšetkým nielen na tomto prvotnom, sprvoti bezpečnom mieste?  • Hlavnej postave, mimochodom, mimoriadne zručne sekundovali Philippe Noiret s Marlène Jobertovou, a síce som si v danom príbehu, pozorne všímal i toho, že občas konali veľmi zvláštnym spôsobom ohľadne osoby, ktorú vôbec nepoznajú, a v nasledujúcej nadväznosti prílišnej dôveryhodnosti v podobe jeho protipólu, no všetko postupne do seba krásne zapadalo, až som ostal v kľúčovom rozuzlení úplne zarazeným, a to ani nehovoriac o definitívnej bodke za týmto príbehom, a k tomu i podčiarknutom Morriconeho famóznou hudobnou zložkou, ktorou ma znovu dostal do varu! • Vedľa nadchádzajúcejStarej pušky, sa tentoraz najprv jednalo o určitý medzistupeň pred príchodom nekompromisnéhoJuliena Dandieuova.

Ze začátku to mělo slušnou atmosféru, chvílema to bylo i napínavý a vypadalo to, že se bude jednat o nějakej (polo)zapomenutej klenot. Ale pak se to celý úplně zasekne a už se to nikam dál neposouvá. Dál už jenom sledujete blábolení třech postav. Navíc se tam všichni dost často chovali jako úplný pitomci. Co jsem zatim viděl filmy od režiséra Roberta Enrica, tak mi u všech připadalo, že se z toho prostě dalo vytřískat víc.

Pouhé pomyšlení, vcítění se, snaha pochopit trpkou zkušenost Davida mě vtáhla do děje příběhu a nepustila až do samého konce.. Domnívám se, že tohle si nezaslouží nikdo, ať už nemocný nebo zdravý, politicky korektní či nekorektní, zkrátka nikdo.. Pravdou je, že herecké trio - Jean-Louis Trintignant, Marlene Jobertová, Philippe Noiret - je mi natolik sympatické a mám je ráda, že jsem nechtěla, aby trpěli.. Prostě jsem sedla na lep a nechala se chytit dusnou atmosférou strachu.. Logiku v tomto případě neřeším, lidé se nechovají logicky, stačí se rozhlédnout kolem sebe..

Vždy prchá. Vždy je pronásledovaný pro nějaké význačné tajemství...V 70. letech vznikalo na západě množství thrillerů s konspirační tematikou, které odrážely paranoidní atmosféru v době studené války, často různé kvality, ale s přibližně stejným ideologickým podtextem. Uvidíte-li něco podobného poprvé, netušíte předem do čeho jdete a máte zrovna štěstí na jeden z kvalitnějších snímků této řady, dost možná se vám dostane strhujícího zážitku, který s vámi slušně zamává a ještě budete ho nějaký čas rozdýchávat. Přesně takové pocity mi před třemi lety přinesl KramerůvPrincip domina. Tyhle konspirační filmy mají trochu smůlu, že čím víc jich vidíte, tím víc u dalšího snadněji prokouknete filozofickou linii a tím méně strhující zážitky vám postupně přinášejí. Ale ono to Domino mělo oproti Tajemství i jednu další výhodu: svoji politicky vyhraněnou myšlenku vůbec netajilo, Kramer s ní vytasil na diváka hned v úvodním prologu a tudíž zůstává ve své manipulaci s divákem naprosto nevinně. Enrico s Jardinem konspiraci nechávají na poslední chvíli a působí to jako poslední záchrana nepříliš vyvedeného scénáře. Zatímco spočátku jsem byl plně vhozen do napjaté atmosféry, delší čas v ní setrval a při sledování vývoje situace s příchodem neznámého podezřelého člověka do cizí chaty nedokázal pohnout ani očima, v poslední třetině ve znamení zvratu za zvratem a často i podivného konání postav nutně směřujícího k závěrečné myšlence jsem už se žádnou z postav ani trochu necítil. Dovětek, který má po sérii několika nepravděpodobných zvratů a vztahového chaousu dodat chaotickému filmu myšlenku se společenským přesahem, mě tedy nerozházel, nepřiměl mě k zamýšlení. Leda k takovému, zde měl něco podobného Robert Enrico zapotřebí. Enrico, libující si často v lyrických scénách, natočil vTajemstvímožná svůj nejnapínavější film. Ale dle mého názoru současně taky nejslabší. Naštěstí se mu podařilo vybudovat slušně paranoidní atmosféru, podporovánou spočátku hodně temnými flashbacky. Dávám tři hvězdy s lítostí, že v případě inteligentnějšího vyústění a propracovanějšího scénáře jich mohlo být víc.70%