Hlava nebo orel (1980)

Nejsou také Tetovaní? Málo připomíná film Tetovaný (alespoň pro mě), protože mi přišlo, že Baroni se k Edouardovi chtěl přiblížit, nebo naopak? Koneckonců, Edouard by musel vystartovat dřív, kdyby byl nevinný. Tak nějak to bral v potaz... Fajn je, že tam bylo pár vtipných momentů a že Baroni byl už tak trochu Policajt jako v Prohnilých (dobře, jen trošku). Nicméně věděl a tušil, co se stane, v případě drogové aféry.

Žánrově nevyhraněný film žánrově nevyhraněného režiséra Roberta Enrica, od kterého jsem předtím viděl Dobrodruhy, Ho!, Starou pušku a Stopu gigantů. Děj je sice netradiční, ale zároveň nijak moc zajímavý. Výsledku nijak nepomáhají moji jinak oblíbení a uznávaní komediální herci Serrault a Noiret. Jejich role jsou napsané tak zvláštně, že se moje sympatie v průběhu děje neobracely ani k jednomu z nich. Oba zde hrají v podstatě opačné charaktery oproti svým pozdějším komediím Vlk a beránek, resp. Prohnilí. Toto ale není ani kriminálka, ani psychologické drama, ani černá komedie, ze všeho nejvíc melancholický příběh o zvláštním přátelství dvou mužů. A teprve na konci jsem si uvědomil, že už jsem ten film jednou viděl a že ve mně tehdy žádný dojem nezanechal. Za mě tři hvězdy s hodně přivřenýma očima.

Co znamená ropucha rozpláclá na chodníku a 40 žabek v šestém patře? Že paní Morlaix nedověšela záclony a že pan Morlaix je vdovec.. Obvykle je mi žánrová nevyhraněnost sympatická, ale tady kvůli scénáři metajícímu ústřední dvojici klacíky pod nohy panoval nesoulad, který finále přiblížil k frašce. Je jasné, že být tam místo Noireta Belmondo jako Joss Beaumont, špehování a nakládačky, kápne mistr výkopů Morlaix božskou do pěti minut, ale mám za to, že tenhle směr by tomu neslušel.. „Justice je jako Panenka Maria. Nechá se vidět jen zřídka a z toho pak vznikají ty pochyby..“

Celkom dobrá francúzska detektívka, ktorá sa v štýle doby vzniku nikam neženie a nič nedramatizuje. Vôbec tu nejde o napätie, či komplikovanú zápletku, Samotný vinník je takpovediac jasný už od začiatku. Až je čudné, že sa tým nikto nezaoberá a aj inšpektor Baroni to rieši po večeroch ako svoje hobby, aby si mal s kým pokecať. Celé je to uvoľnené a rozplizlé, takže nakoniec je to vlastne séria rozhovorov medzi podozrivým a vyšetrovateľom, ktorá nemá spád ani príčinu, len tak akosi je. Postupne ten podivný vzťah naberá až akýsi komický rozmer a postavy sa neštítia použiť dokonca bonmoty. Zápletka s drogami medzi mládežou slúži vlastne len kvôli tomu, aby sa inšpektor Baroni nakoniec nechal skorumpovať a hodil svoje ideály spolu s doterajšou prácou za hlavu, vydajúc sa s Morlaixom v ústrety pôžitkom, ktoré nie sú tak celkom plodmi zákonného konania. Produkcia je dobrá a atmosféra nestráda hoci najväčšiu zásluhu na tom majú asi herci, ktorí pôsobia úplne prirodzene a uvoľnene odhliadnuc od toho, že scenár je postavený na hlavu.

Byl to takový zvláštní případ. Setkali se dva velcí herci, kteří stojí na opačných stranách barikády, přesto se nakonec dost výrazně sblíží až spřátelí. Jako by Baroni našel pro nešťastného muže jistý druh pochopení. U toho se pak rozvíjí i další případ drog, který je naopak tím dramatičtějším. Zajímavé jsou též Baroniho úvahy o tehdejším stavu policie. Nejspíš to byla jedna z motivací natočit podobný film jelikož sledujeme, kterak rozhodují hlavně vyšší zájmy a kterým případům se důraz dává a kterým ne. Faktem je, že na mě místy snímek působil jako tragikomedie ale zcela jasné to nebylo. I mě přišel snímek trochu rozvleklý a dost dlouho přešlapující na místě. O to víc je pak zvláštní úplný závěr.