Svatý Václav (1929)

Film, co ma dusi. Velkolepa vyprava, nadherne kostymy, uzasne filmove stavby, historicka vernost napr ve zpusobu obrany zemskyvh hranic v podobe horskych lesnich zaseku, vyborne herecke vykony doby nemeho filmu, umelecka odvaha napr ukazat kojici zenu (rok 1929!!!), vrchol teto prvotni etapy tvorby filmu u nas. Mam i malou vytku: hlavni zaporna postava v takto az dokumentarne pojatem filmu by nemela byt smyslena. Ale jinak sto pro, co maj dusi.

Tyhle státní zakázky dopadají vždycky stejně: jako neinvenčně natočená nevzrušivá nuda. Umělecký podprůměr. Holt hodně peněz nezaručí umělecké zpracování (to se týká i dnešních agitek). Je to natočeno podle katolických not, takže rozvržení postav je černobílé, všechno je přehnaně patetické, režie téměř amatérská, bojové scény nezvládnuté. První část filmu je zkratkovitá, druhá, zachycující přípravy na vraždu Václava, je naopak natahovaná až k nesnesení. Herci nemají co hrát, obzvlášť chudák Zdeněk Štěpánek vůbec netuší, co si s touto rolí počít.

Zdeněk Štěpánek je v českém klasickém filmu co se týče historických postav nejvíce spjat s rolí Jana Husa a posléze Jana Žižky. Už se ale takřka vůbec neví, že si ještě v dobách němého filmu zahrál z dnešního pohledu českého patrona národa a symbol české státnosti, českého knížete a světce Svatého Václava, svým celým jménem Wenceslaus I, Duke of Bohemia.. Snímek vznikl za velmi přísného dohledu k tisícímu výročí jeho vražedné mučednické smrti a tak se na něm v žádném případě nešetřilo, což je hlavně na výpravě hodně znát. Z tohoto hlediska se tedy dá tento snímek považovat za první vysokorozpočtový historický velkofilm. Svým vyzněním měl uspokojit jak republikánské, tak i církevní kruhy, takže Václav musel být prezentován nejen jako válečný hrdina, ale také jako humanistický intelektuál. A tak do výroby zasahovala komise akademiků i politické tlaky. Nakonec to dopadlo tak, že byl ve finále příběh značně rozvleklý snahou do něj nacpat co nejvíce událostí, čímž vznikla značná dějová roztříštěnost. Samozřejmě se to hlavně svedlo na režiséra Jana Stanislava Kolára, který byl najednou považován za nezkušeného. A to už měl přitom za sebou asi něco kolem šestnácti filmů. Každopádně se jedná o jediný plnohodnotný film, jehož kopie naštěstí nebyla ztracena. A co víc, film byl rekonstruován, takže na den státnosti může být v televizi vysílán stejně pravidelně, jako na konci roku jistá ruská filmová pohádka. Že se tak neděje vztyčuje varovný prst. O lecjaké filmové dílo se tedy nejednalo už v době vzniku, takže z dnešního pohledu už teprve ne, ale jako česká filmová skvost by měl být ve státním zájmu chráněn stejně tak dobře, jako jsou např. korunovační klenoty Karla IV.

Vo svojej dobe opulentný snímok, ktorý ale napriek tomu nepôsobí až tak majestátne, ako sa na prvý pohľad zdá. Vynaložené finančné prostriedky, akosi niesu vidieť ( teda neviem aká bola vtedy ekonomika, ale 6 mega korún na film z roku 1929, to bol podľa mňa majland ). Technicky teda málo zdatné dielo ( možno si mali tvorcovia zobrať príklad od svojich ruských ´´bratov´´, čo sa týka snímania a vedenia kamery a od tých západnejších zase v tvorbe kulís a trikov ), ktoré pôsobí skôr ako zákazka, než niečo čo by sa v prvom rade malo robiť zo srdca ( pričom námet samotný si to vyžadoval ).

„Václave, toužím nésti s tebou tvé osudy a starosti…“ - „Díky, drahá Radmilo…sám chci sloužiti Bohu a svému lidu.“ Marné to měla zamilovaná Radmila, Václav myslel na úplně jiné věci. A podobně ostrouhala jeho rodička („V mém hradě není pro tebe, matko místa!“), i když té šlo o jinou věc. Václav odolával všem nástrahám, ale přece jen udělal chybu…Tu ale divák neudělá, když se podívá na tuto „filmovou epopej o prologu a deseti dílech“. Nevím, jestli přímo 4,5 milionů korun, ale štědré financování na filmu jistě poznat jde. Na technické stránce, exteriérech či třeba kostýmech se rozhodně nešetřilo. I herecké obsazení tvůrci nepodcenili. A objektivně řečeno se udělalo asi maximum pro to, aby byl Svatý Václav dostatečně „reprezentativní“. Film baví (a málokdy nechtěně), překvapí smířlivým postojem k Němcům (ačkoliv pochopitelně musí zazářit hrdinnost Čechů a velkorysost Václavova) a pochválit musím i „zrestaurovanou“ hudbu (zprostředkovanou symfonickým orchestrem Českého rozhlasu). Celkově hodnotím solidními 4*.