Putování po Blažených ostrovech (1989)

Tato 😳melodramaticky pojatá spíše inscenace než pohádka, nám snaží asi ukázat že nevědomá blaženost je hrozná, jak ČSSR a lidé se musí probudit z okovů iluze blaženosti.  Výsledek této 🎭divadelní hry je 🥴těžkopádný a s 🤹‍♀️pohádkou má velmi málo společného těch jinotajů je přespříliš, ale budiž. Zajímavá je jen 🏆plejáda herců dokonce i budoucí “kotelnice” Jílková hrála asi jednu dívku zamufikovanou do obvazů. Rok 1989 rok pádu iluzí se blíží a uvidíme 🍂🍒chudou postsocialistickou zemi která bývala tak 🍎🍇bohatá pohled do zrcadla je stejně bolestivý jak pohled na zestárlou vládkyní Antarie v podání Jany Preissové. Jan Potměšil podává slušný výkon “Asyrského”🫅 prince.

Tato inscenace mě zaujala především svým hereckým obsazením. Těžko ji hodnotit. Jako dospělého diváka mě oslovila víc, než jsem čekala, ale nepamatuji si, že jsem ji viděla celou jako dítě. Marně přemýšlím, pro koho je inscenace určena, protože pro děti podle mě. Nemyslím si, že větina starších dětí, které by ji už mohly zvládnout dokoukat, se budou dívat na něco označované jako pohádka. Sama bych to úplně za pohádku neoznačovala.

Už v prvních minutách, když jsem viděl ty kulisy jsem tušil, na co budu koukat a věděl jsem, že je zle. Když pak jely úvodní titulky, bylo u mne jasno. Vše se pak potvrzovalo dějem, pokud tedy jaký byl a ustavičným kafráním. Herci to hráli toporně, ale asi to tak být mělo. Už za dvacet minut jsem netušil, kdo na A je kdo. Nu, oni se všichni jmenovali podobně, takže zmatek byl dokonalý. Pro mne hloupá dialogovka naprosto k ničemu.

Tak já čekal ostrovy, které bude vlastnit multimiliardářka Blažena a bude na nich mít kdovíco a dočkal jsem se jenom dementní pohádky, která jako by předznamenávala pád československé tvorby až na dno. Děj byl hrozný, lokace taky, herci příšerní,... Tak mě napadá, za co je vlastně ta jedna hvězdička? 10%

Těžko hodnotit. Scénář byl evidentně připraven spíše pro celovečerní film (včetně Hapkovy hudby), a z důvodů omezených rozpočtů se to nejspíše nakonec prdlo do redakce pořadů pro děti a mládež a Ludvík Ráža zkusil s minimem udělat co největší dojem. Takže nejspíše proto ta přehnaná výtvarná stylizace, to deklamování a divadelní projevy, a samozřejmě je vidět, kde se ve scénáři žel muselo škrtat a krátit... Na druhou stranu ten příběh je silný a baví mne, že jako divák si musím skládat mozaiku sám, a když si ji složím, zůstává mi spousta otázek a filozofických úvah o tom, zda by ostrov plný nařízené lásky, ostrov nevědomí, ostrov moudrosti nebo ostrov nesmrtelnosti a bohatství, ale plný osamělosti, zda některý z nich je lepší než druhý, a proč, zda kombinace všech čtyř by k něčemu vedla, jestli to vůbec jde kombinovat, jak moc je nutná vlastní vůle lidí a co vlastně znamená oběť pro něco, pro někoho. Ale jinak se shodneme, tohle rozhodně není pohádka pro děti, a už vůbec ne na nedělní poobědové odpoledne.