Cizí holka (1984)

"Abyste věděli, vy všichni jste se svým mámám narodili. Vás si vybrat nemohli a vrátit Vás taky nemůžou. Ale mě si máme vybrala ze všech dětí z domova."Některé scény si nepůsobí úplně nejvěrohodněji (např. přátelství chytrého kluka s propadlíkem), ale celkově jde o velmi lidský příběh. Hodně to stojí na přirozeném herectví Jany Preissové, Věry Galatíkové, Taťjany Medvecké nebo Jiřího Štěpničky. A samozřejmě na roztomilé Lucii Matouškové (v hlavní dětské roli), neteři Jany Hlaváčové, která se v inscenaci též mihne. Příjemný hudební podmaz obstaral Jaroslav Uhlíř.

I sebelepší herec má-li ztvárnit nehratelný scénář nemůže nic změnit na kýči v hardweru. Ludvík Ráža je nadto velké jméno československé televizní režie plně srovnatelné se zesnulým klasikem Františkem Filipem. Neteř Jany Hlaváčové prokázala v této televizní inscenaci talent srovnatelný výkonem Vladimíra Dlouhého ve filmu UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE. Zdar tohoto díla dotvořily špičkové výkony dospělých herců naší dnes už klasické zlaté éry - Galatíkové, Hadrbolcové, tety Hlaváčové, Štěpničky, Preissové, Medvecké. Na malé ploše vznikl veliký klenot lidství, srdečnosti, hluboké dojímavosti, přesvědčivosti. Život nemusí být a naštěstí často není jenom prohrou.

Emotivní příběh, ale to idealistické pojetí socialistického dětského domova a způsob jakým přes protekci s dětskou lékařkou je rodině přiděleno dítě a ředitelka dětského domova jí dítě přidělí jako v sámošce "Máme tu jednu volnou dívku. Kluka nemám." Doktorka dítě pro svého bratra prostě vyzvedne a odveze do rodiny, která není moc nadšená, ale doktorka to bagatelizuje "O nic nejde" a holku zpraží slovy "Prostě o tebe máma nemá zájem". Také dojemná závěrečná scéna "Mne si máma vybrala ze všech dětí z domova" v této souvislosti zcela postrádá smysl.

Bylo by to citlivá televizní hra, kdyby byla propracovanější. Lucie Matoušková sice dokáže skvěle vyjadřovat emoce, byla to jedna z nejtalentovanějších dětských hereček, jenže zároveň s tím je přirozená až moc. Je tak přirozená, že docela klidně přijímá přesunutí do jiné rodiny a fakt, že se jí matka vzdala. V jednu chvíli říká, že si pro ni maminka jistě přijde, v druhou jako by někdo přepnul ovladačem se se situací smiřuje. Šedesát pět minut je docela krátkých, abych tvůrci postihli všechyn potíže spojené s adopcí. Divák má tak akorát možnost sledovat ukradení prstýnku a sourozenecké pletichy. Zároveň se vcelku klidně ukazuje, jak se děti v domově stávají kusem hadru s nímž se šibuje sem a tam a mluví se o nich, jako by ani nebyli lidskými bytostmi. Jako by na jejich názoru a životě nezáleželo. Alespoň tak na mě působila rozmluva mezi Věrou Galatíkovou a Gabrielou Vránovou. A tak jediné, k čmeu dle mě tato inscenace slouží je uvědomění si, jak moc jsou děti citlivé a že jsou to také lidské bytosti, byť mají dětský rozum, mají ho. Možná právě proto je třeba s nimi pořádně mluvit a vše vysvětlovat. Že zkrátka i oni mají své city, byť to někdy dávají najevo svérázným způsobem.

Ludvík Ráža uměl točit rodinné dramata s velkou věrohodností. Patří k nim i televizní hra Cizí holka o dívce, kterou si z děcáku vezme nová rodina. Malou výhradu bych měl k hudbě Jaroslava Uhlíře, ten jeden pořád dokola se opakující emotivní klavírní motiv už byl nudný až vtíravý, chtělo to aspoň s tou melodií více pracovat. Výborné herecké a přirozené výkony podávají Lucie Matoušková jako bezprostřední svérázná Kačka a Jana Preissová jako její nová maminka.