O Janovi a podivuhodném příteli (1990)

Kvalitní scénář, osudová hudba Petra Hapky a skvělé rozuzlení. To se pak člověk povznese i nad ten děsný cringe, kdykoliv se hlavní hrdina snažil křičet v úleku. Oceňuji také nápad jinde nevídaný – nechat zkamenělým lidem živé oči.„Prý devatero hor a devatero údolí už přešli! Takovou dálku a jenom aby se v kámen obrátili! I kdož ví, třeba je to lepší osud než hádanky uhodnout a s princeznou Agnes život spojit. … Všechny pokoje jsou volné. Zítra bude i váš. … Kdo jednou uteče od svého záměru, bude už vždycky jen utíkat! … Půlnoc má vždycky svá tajemství. … Budou v tom čáry toho dědka!“

Pohádka, která takovou temnou atmosféru. Od malička mě děsili ti rytíři, zahrada kamenných soch se živýma očima i ta úděsná hudba. Jan je takový dobrák, a jeho přítel vládne po mapě. Zedníček s Labudou jsou tu záporáci na jedničku a tajemný pán ve své sluji hlídá celou zem a vládne po mapě v různých zkouškách pro Jana. Tahle pohádka má duši a člověka děsí a baví zároveň. Asi bych radši ten neviditelný věneček.

Moje nejoblíbenější knižní Andersonova pohádka, filmové zpracování temné, ale proti knize její slabší odvar, hlavní zloduch má být odporný skřet, který nakonec přijde o hlavu, což je třetí hádanka, princezna je krutá, chce, dokonce Jana zavraždit, nakonec jí odčaruje koupel, žádné kamenné sochy, ale oběšenci v zahradě...

Film svým pojetím rozhodně více připomíná Slovenskou tvorbu ala Jakubisko či Herz a jejich počiny Perinbabu či ještě více Deváté srdce, než klasické našinské pohádky typu Tři oříšky. Už od začátku je tu značně ponurá atmosféra, všechny postavy jsou značně depresivní a je tu cítit takový nepříjemný chlad. TV produkce zřejmě bohužel neumožnila větší výpravu, takže se tvůrci museli uchýlit k věcem jako je opakované používání totožných záběrů či poměrně lacinná triková výprava, kdy film po trikové stránce vypadá určité hůře, než některé deset a více let staré počiny. Tomáš Valík asi nikdy nebyl hercem, co by dokázal utáhnout celý film, Eva Vejmělková je tu sice opět krásná, ale její herecké schopnosti jsou taktéž značně omezené a tak to v tomto ohledu musí zachraňovat plejáda známých herců ve vedejších rolích.

Uhodnout, na co někdo myslí bez nějaké nápovědy, vlastně není žádná hádanka. Je to nesmysl. Přesto je vyřešení třetí otázky jedním z nejhezčích momentů českých pohádek. Podivuhodný přítel v závěru naznačuje svou skutečnou identitu. Tím, že si vezme od Jana srdce s hadí symbolikou, které okamžitě zasadí do druhé části medailonu po kouzelníkovi, přiznává, že on by mohl být tím skutečným ďáblem a Jana pouze zneužil k získání moci od čaroděje. Potvrzují to jeho slova po získání cenného amuletu, která jsou v příkrém rozporu s Biblí. „Lidé nemohou mít věčný život. K čemu by vám takový život byl?“, říká se záhadným úsměvem tajemný společník.