Poslední šance (1985)

Dobový spotřebák nízké kvality.1)  Chtěl jsem se podívat na 19letého Jana Potměšila, jak mu to tehdy slušelo. No docela jo, i když v této unylé televizní inscenaci nepředvedl prakticky nic ani ze svého půvabu, ani ze svého herectví._____
2)  Samotný příběh rovněž nestojí za pozornost - samá klišé a psychologicky nevěrohodný děj bez jakéhokoli překvapení.

Dobrá rodinná psychologická dráma stavbára Jána, ktorý sa s novou rodinou musí vyrovnať so životnou krízou svojho syna Tomáša z predchádzajúceho manželstva. Príbeh ukazuje takmer príkladnú cestu riešenia ťažkých životných dilem. Jan je síce prchký, ale správny chlap (podľa socialistických meradiel) a jeho žena Jiřina s dcérou Klárkou, ktoré svojou láskou prinášajú emocionálne riešenie tejto krízy. Tak trochu tu vytŕča socialistický mravoučný pátos, no len veľmi jemne. Produkcia je televízna, takže väčšinu času leží váha na scenáristovi a hercoch, ale v kľúčových momentoch dokáže zľahka vytvoriť atmosféru. Herci sa s postavami stotožnili veľmi dobre, takže sú celkom uveriteľné. 65%

To vysoké hodnocení mě překvapuje. Já přes tři hvězdičky nejdu, ačkoli se sama vnímám jako dost shovívavá. Obě mužské postavy na mě působí schematicky. Švehlík v roli otce má plnou pusu morálky, hodnotí, odsuzuje, křičí... Přesně ten typ, kterého minulá doba oslavovala jako chlapa, jenž to má v hlavě srovnané a musí občas zakřičet, nebo se dokonce porvat, protože on je ten bojovník za spravedlnost. Ach jo, tohle nepobírám. Nulová sebereflexe, přesto má vyznít jako kladný hrdina? Stejně tak role jeho syna (Potměšil). Je od dětství frustrovaný nezájmem otce a chováním matky alkoholičky. A ejhle, on se po pár dnech v cizí rodině naprosto uzdraví, i když ani v léčebně nebyl schopen komunikovat? Ne. I když má námět potenciál zaujmout, psychologicky je inscenace postavená na charakterovém konstruktu, jenž cílí na emoce diváka a podle mě je od reality vzdálený.

Jemný, citlivě vyvážený příběh o křehkosti a zranitelnosti lidství, o tenkém rozhraní mezi pádem a povstáním a o schopnosti vzájemně si pomáhat. Jak je pro předlistopadové televizní inscenace častým pravidlem, špičková režie je doprovázena brilantním výkonem obsazených herců a slibným Potměšilovým uměleckým příslibem, který zbrzdil tragický úraz. Je se na co dívat a je se čím těšit a povzbuzovat.

Přijde mi, že v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo téma rozvod v kinematografii velice hojné. Zřejmě reakce na rozšíření tohoto společenského fenoménu. Občas poněkud naivní, ovšem jindy zase velice emotivní až dojemný příběh. Velice pěkně obsazený a zahraný. Každý potřebujeme oporu. Jen kupodivu Uhlířova hudba mi nesedla.