V zámku a podzámčí (1981)

Dala jsem si po letech opáčko a vyplatilo se, nejprve jsem si zavzpomínala na povinnou školní četbu a pak už jsem se nechala unést hudbou Vadima Petrova.. Příběh osiřelého Vojtíška mě chytnul za srdce, hned bych si ho vzala domů, stejně jako to udělala rodina krejčího.. Herecký ansámbl je skvostný - Martin Růžek, Jana Brejchová, Petr Haničinec, Slávka Budínová, Jaroslav Satoranský, Ladislav Pešek - všichni jsou ve svých rolích uvěřitelní.. Na závěr mi i slza ukápla... (2x)

Z dnešního pohledu se inscenace hodnotit nedá. Berme to tak, že povídka Boženy Němcové v sobě nese přesně to, čím se autorka stala pro čtenáře své doby čtenou a milovanou. Ona si realitu natolik idealizovala, že prakticky vytvářela ideální svět. Jasně nastavené charaktery pomáhaly čtenářům dobře se orientovat v dobru a zlu. A pokud by snad zapochybovali, tak jim pomůže postava takových morálních kvalit, že všem okolo má právo nastavovat zrcadlo. Tohle schéma snímek dokonale zachytil. Kdo má Němcovou načtenu, tak mi dá za pravdu. Ta morální autorita (v tomto případě lékař v podání Petra Haničince) to nikdy nemá jednoduché, ale vždy nakonec zvítězí. Závěr bývá dojemný, účelově cílí na hodnotové nastavení čtenáře, potažmo diváka. Ano, je to celé schematické, ale ctí to autorku a je to dobře zahrané (Haničinec, Brejchová, Růžek). Myslím, že pro studenty, kteří již dnes Němcovou nečtou, by snímek edukačně dobře zafungoval, dá se rozebrat jako kniha.

Ježíš jak já u toho filmu vždycky bulim. Hlavně na začátku, jak postava paní Kolářové a miminko umřou :((( Strašně smutný film. Když pak paní Hlaváčová pláče... Miluju tu všechny herce. Mrkvičku, Haničince, Růžka, Brejchovou, Havelkovou, Budínovou... Všichni jsou skvělí, i Freimanová, Satoranský,.... Ten film je srdeční záležitost a na to, že je to TV film, je naprosto dokonalý.

Celé to vypadá snad až jako schválnost. Splnění plánu o výstavbu, ale tak, že se na to nedá dívat. Jméno spisovatelky je opět zneužito k propagačním cílům. Zbídačené ženy mrtvých dělníků klesají opakovaně k zemi, zástupy vesničanů nemají co jíst, šly by do ulic, ale zatím ulice nejsou, tak se musí držet ve svých nemocemi prolezlých doupatech. Jedinou oporu mají v doktorovi, vlajkonoši rudé standardy, který léčí pupkaté zbohatlíky tím, že je psychologicky rozloží a pak obere o peníze. Venkovská sociální balada chybí, zato její místo obsadil komunistický kýč, vyšponovaný na neúnosnou míru. Takto angažovaný a křečovitý Biedermeier se snad ještě nikomu nepovedl. Celé to postupně graduje skrze postavu Brejchové, která z hysterické paničky (protože má komplex nenaplněného „ženského poslání“, mimochodem) přejde postupně do úlohy lobotomizované loutky, adoptivní matky, socialistky. Nakonec z toho vychází, že cholera pracuje ve službách Marxismu-Leninismu, někomu zkrátí utrpení, někoho "vyléčí".

Těžko říct, zda je trapnější Němcové románové citové vydírání poplatné době – který bohužel lid vezdejší stále kvůli komunistům považuje za dokumentaci reálného stavu – se vším tím ryze černo-bílým popisem, v němž ja každá postava jen karikaturou určité, do extrému vyvedené povahy – jak už měla Němcová ve zvyku – anebo provedení, s nímž se do vyobrazení těchto karikatur prorežimní herci pustili až s patologickou zaujatostí. Ale že „lidé byli určeni k obrazu Božímu, ne psi“, rovněž jako „nenajdete klidu, dokud neodpustíte“, to je pregnantní ;)