Promiňte, omyl! (1963)

TENTO KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILER!  Weissova úzkostná miniatura je ve své jednoduchosti mnohem silnější, než přeplácaný Litvakův celovečerák, neboť ji více než na thrilleru záleží na existenciální tísni. Nevyvolá ve vás strach o hlavní postavu, ale o svoji vlastní duši. A třeba se pak zadíváte do světel za okny města a napadne vás, že i vy jste bezmocná stařena na vozíku uvězněná mezi stěnami. A že žádná Centrála vám nepomůže. Zemřete, pokud si nepomůžete sami.

Tomuhle výbornému  malému thrilleru se dají  vytknout jen dvě věci, že svým tématem vlastně není nikterak originální, ale  to se ve své podstatě ani nedá vyčítat a že byl docela předvídatelný.  Ale žádná z těchto výtek nijak neumenšuje zážitek z excelentního výkonu paní Šejbalové ani z mistrně gradujícího thrilleru, který  je ideální na osamocený podvečer....

Ono tomu vlastně není co vytýkat, zahrané a natočené je to skvěle a navíc to má tak silnou atmosféru, že jsem si až říkal kam se na to hrabe třeba Disturbie, Tísňové volání a podobné takové filmy. Jenže s tím mám obrovský problém způsobený tím, že už jsem dost podobných thrillerů viděl a tak mi bylo z prvních tří minut naprosto jasné, kam se to bude vyvíjet a jak to celé dopadne - a skutečně jsem se nemýlil. Sice i tak to dokázalo být dostatečně napínavé, ale ta strašná předvídatelnost mi ten zážitek prostě kazila. Na čtyři to ale i přesto objektivně je, jelikož to skutečně strčí většinu těch podobných thrillerů bez problémů do kapsy a musím přihlédnout i k době vzniku. Ale mírnému zklamání se stejně asi nevyhnu a kdyby to někdo natočil v současnosti, budu mnohem kritičtější. Slabé 4*

Dneska už bych se v příběhu hlavní hrdinka nemusela kvůli telefonátu složitě spojovat složitě přes centrálu. Ale ta nejistota spojení, kdy stará paní odvázaná na vozíček uslyší chystanou vraždu a neví o co šlo, nemůže se nikam spojit a zavolat o pomoc je právě neskutečná. A nikdo na druhém drátě kam zavolá ji nechápe, ať je to telefonní centrála, sanatorium nebo policie. Ta atmosféra, strachu , nejistoty, ale hlavně nepochopení a ignorace je zde velmi povedenná a určitě by s černobilým vizálem a lepší technickou zdaleka tak nefungovala. Sice na oplátku musím trochu vytknout, že by do komorního dramatu nemusela hrát hlasitá rozverná klavírná hudba.. Ale když si vybavím, že mi neznámé hlasy z telefonátu nikdy nepřipadaly děsivější, věta ,,Co si přejete´´ mi nikdy nezněla vyčerpávavěji, sólo herečky Jiřiny Šejbalové je tak dechreboucí, je zde taková porce napětí, ale v jeho pozadí i boj o morální stránku a celé to vyvrcholí mrazivou závěrečnou sekveci a uvědomím si že to všechno se zvládlo ve třiceti minutách v televizním filmečku z let dávnou uplynulých tak pak musím taky říct, že se jedná o minimalistický klenot a přidat se ke zdejší skupině pětihvězdičkářů.

Včera som si pozrel Litvakovu verziu rozhlasovej hry, dnes som si zopakoval Weissovu. Predpokladám, že jeho verzia lepšie zodpovedá rozhlasovej pôvodine, ktorú nepoznám. Nepotrebujem jednoaktovku nabobtnalú na celovečerný film. Weissova verzia je hutná, dobre vygradovaná, excelentne zahraná, takže jediné, čo mi celkom nesadlo bola hudba hlučnejšia, ako by sa na komornú drámu patrilo. Mizerná technická kvalita kópie je už mimo obliga tvorcov a mohla by slúžiť ako jediný argument pre absenciu tohto televízneho filmu na televíznych obrazovkách.